Vánoční císař

26. prosince 1194 se na pódiu uprostřed přeplněného náměstí italského Jesi za jásotu davu neodehrál koncert, divadlo,  ani sportovní utkání, ale došlo tu k zázraku: Před zraky nadšených diváků se narodil budoucí císař Federico.

K tomuhle teatrálnímu způsobu přivedení potomka na svět se královský pár rozhodl ze zcela pragmatických důvodů. Královně a budoucí císařovně Konstancii, dceři sicilského krále Rogera II. Sicilského bylo v době těhotenství přes 40 let a královský pár za sebou měl dlouhá léta, kdy se zdálo, že císařovna je neplodná a jejich sňatek zůstane bez legitimních potomků. Že může porodit zdravé (první) dítě v tomto věku se považovalo za z lékařského hlediska vyloučené a narození syna muselo být zázrakem, jehož pravdivost je osvědčena mnohým svědectvím, protože jinak by bylo automaticky považované za podvod. Aby zamezila fámám, chodila pak Federika veřejně i kojit.

A tak takhe podivuhodným způsobem začal stejně podivuhodný život císaře, plným jménem Fridricha Rogera Štaufského, kterého jih Itálie dodnes miluje a jméno Federico tu najdete na značném procentu památek. V našich učebnicích dějepisu ho známe jako Fridricha II. Štaufského.

Když chceme porozumět tomu, co byl Federico zač, musíme si udělat malý odskok k jeho předkům.

Exotičtější z těchto příběhů se odehrál v jižní Itálii. Tu na přelomu 10. a 11. století obsadili Arabové, kteří se chystali podniknout velkou výpravu přímo proti Římu. Mladý císař Jindřich přitom měl plné ruce práce v Říši. Musel si vybojovat trůn proti mnoha místním nepřátelům a současně čelil invazi Normanů z Baltu. A vymyslel geniální řešení: Nabídl normanským vévodům, že jim jako říšské léno věnuje veškerá panství, která na jihu Itálie získají na muslimech. Po této nabídce skočili bratři Roger a Robert, zvaný  Železná pěst. A to zcela netypickým způsobem - sebrali asi 300 svých nejlepších mužů, převlékli se za mnichy a poutníky a v roce 1055 pěšky prošli až do Neapole. Tam schodili převleky a bleskově vybili několikanásobě silnější arabskou posádku. Následovala léta, během nichž na jihu Apeninského poloostrova dali arabským vetřelcům jasně najevo, kdo je tu pánem. Během života obou bratrů vzniklo několik panství v jižní Itálii a na Sicílii, ale Rogerův nejmladší syn Roger II. je sjednotil do jediného Sicilského království.

Sicilské království bylo velmi vzdálené soudobé reallitě střední Evropy. Za prvé - jestli dnes vnímáme tyto kraje jako chudý italský jih, tehdy to byly velmi úrodné a velmi bohaté oblasti. Byl to bohatý italský jih.

Způsob, jakým bylo království vybudováno, určil jeho podobu - šlo o velmi centralistický stát, ve kterém se král nepotřeboval domlouvat s pyšnou šlechtou. Stát byl řízený úřednickým způsobem, víceméně převzatým z minulých dob Římské říše. Jakkoli to má líc i rub, výhodou jejich státu bylo, že byl bohatý, velmi efektivně fungující, a absence mocné šlechty ruku v ruce s pevnou královskou mocí byla většinou obyvatel vítána s nadšením.

Stejně jako vzdálený příbuzný Hautevillů vévoda VIlém v Anglii, tak i zde Normané zavedli své zákony, které byly v mnoha směrech tvrdé, ale stručné, jasné, srozumitelné a dobře konstruované.

Sicilské království se díky tomu všemu stalo stabilní monarchií, a to přesto, že obyvatelstvo bylo národnostně velmi pestré - kromě Italů tu žilo mnoho Řeků (před arabským vpádem byl po celých několik staletí italský jih součástí Byzantského impéria) a samozřejmě Arabů a Morisků, kteří neodešli, ale přijali křesťanství a slíbili poslušnost novému králi. Vnučkou krále Rogera, a zároveň jediným dědicem Sicilského království byla Konstancie, matka císaře Federica.

V samotném Německu probíhala po generace se vlekoucí vállka mezi rodem Štaufů, kteří ovládali Franky a Švábsko, a rodem Welfů ovládajících Bavorsko, Rakousko a některá hrabství v dolním Porýní. Stejně jako na samotném západě probíhalo vleklé přetlačování mezi rodinou Kapetovců, kteří byli králi Francie a rodinou Plantagenetů, kteří byli králi Anglie, ale především ovládali Bretaň, Anjou, Gaskoňsko a mnohá další území, díky nimž jen na somotném kontinentě byli mocnějšími panovníky než Kapetovci. 

Federicův otec, císař Jindřich VI., byl druhorozený syn císaře Fridricha Barbarossy lídra rodu Štafů. Zpočátku to vypadalo tak, že nástupcem Barbarossy se stane prvorozený Fridrich, proto papež souhlasil s tím, že sňatkem Konstancií připadne Jindřichovi Sicilské království. I tam si Jindřich musel své postavení vymoci silou, ale udělal to stejně rázně jako předkové Konstancie z rodiny Hauteville. Jenže mezitím se rozběhl divoký sled událostí: Nejdříve zemřel Federicův strýc Fridrich a z Jindřicha se stal nástupce císaře. A v tu chvíli začal spor s papažem, který se bál vzniku tak silného politického celku, papežská strana vyvolala v Itálili velké povstání proti císaři a když byly Federiovi tři roky, císař Jindřich zemřel na malárii během vojenského tažení.

Papež se radoval a císařskou korunu slíbil Welfům, ovšem radoval se jen do chvíle, než Ota IV. vpadl do Itálie, aby zabral Sicilské království, tedy udělal to, co papeži vadilo na plánu Štaufů

Císařovna Konstancie podnikla geniální krok - požádala papeže, aby se postaral o bezpečí a výchovu prince Federica. Federica tak vychovali kardinálové z bezprostředního okolí papeže a církev se zaručila za jeho dědictví. Federica tohle dětství poznamenalo mnohým způsobem.

Lícem bylo obrovské vzdělání. Svým způsobem měl nedětské zájmy, byl sečtělý, četl a psal nejen německy a normanskou latinou, dnes bychom řekli spíš starou francouzštinou, ale také klasickou latinou, řečtinou, arabštinou a hebrejšinou. Mezi jazyky prý dokonce překládal některé knihy. Byl velice zvídavý a zamiloval se do exaktního poznání, dnes bychom řekli přírodních věd. Jak dospíval a začal svět vnímat vlastníma očima, stal se z něj ve středověkém jazyce cynik, dnes bychom nejspíš řekli ateista, který církev bral jako čistě mocenskou strukturu, jíž je možné obratně využívat, ale veškerá víra mu byla cizí. Je paradoxem, že ho tam dovedla výchova mocnářů z papežova okruhu. Nebo je to možná logické, jak chceme. Rubem jeho podivného dětství byl obrovský citový chlad, nezájem o lidi, spojený s obrovskou arognací císaře považujícího se za hlavu veškerého křesťanstva.

O císařskou korunu se mezitím v Německu bil Federicův strýc Filip Švábský, nejmladší z Barbarossových synů, s Otou IV. Brunšvickým, který do sporu zatáhl i svého tchána, anglického krále Jana. Takže tu vznikla koalice Welfů a Plantagenetů, teoreticky hegemon moci v západním křesťanském světě. Český král Přemysl I. v tomto boji dvakrát změnil prapor a pokaždé získal další výsady a ústupky. Nakonec ale natrvalo zakotvil zpět v táboře Štaufů. FIlipově diplomacii se povedlo do svého tábora získat francouzského krále Filipa II. Augusta, čímž boj změnil na téměř celoevropskou koaliční válku. Dřív, než ji mohl rozhodnout, ho ovšem zabil vrah a Federico se ve svých osmnácti definitivně stal hlavou rodiny Štaufů. A tentokrát s papežskou podporou v zádech. V roce 1212 přitáhl do Basileje (s asi 60 rytíři), kde se k němu připojilo štaufské vojsko z Porýní (asi 500 rytířů a příslušná pěchota) a Přemysl I. s asi 900 rytíři a odpovídající pěchotou. (Přemysl si tu nechal znovu potvrdit všechna privilegia, která získal sám, nebo která zdědil po otci Vladislavovi II. a sepsat do tzv. Zlaté bully sicilské) To byla už dobrá vojenská síla, se kterou začal pacifikovat Welfy. Konec této války přišel pro Otu IV. nečekaně, u městečka Bouvines ve Flandrech, kde s velkou přesilou zaútočil na Filipa II. Augusta a utržil strašlivou porážku od těžké francouzské jízdy. Protože zaútočil v neděli (kdy bylo válčení zapovězené) a využil služeb nájemných banditů útočících církví zapovězenými zbraněmi, dal církvi dobrou záminku k exkomunikaci. Welfové přišlo skoro o vše, zbylo jim jen malé panství v Brunšviku, Bavorsko dal Federico jako léno Wittlesbachům a Rakousko Babenberkům.

Federico ovšem v Německu nezůstal. Po korunovaci a triumfu jmenoval Přemysla I. generálním vikářem (tedy svým zplnomocněným zástupcem) pro Německo a vrátil se domů, tedy do jižní Itálie. Jeho neuvěřitelná vláda pokračovala tak teatrálně, jak začala.

Spíš než dvůr středověkého panovníka připomínal důvr Federicův dvory orientálních satrapů či byzantských, respektive římských císařů. Harém, jímž se Federico nijak netajil, byl poslední kapkou, která přiváděla církev i moralisty všeho druhu k zuřivosti. Na Federicově dvoře se mluvilo několika jazyky, budoval velkolepou knihovnu, do které sháněl všemožné spisy ať už antických autorů, tak překlady autorů z východu. Sám prý přeložil části Aristotela, které se zachovaly pouze v arabštině, protože originály byly při arabské expanzi v sedmém století zničeny, a založil v Neapoli univerzitu, kterou štědře podporoval.

V roce 1227 se dostal do sporu s církví, protože na papežský stolec nastoupil mírně řečeno fanatický Řehoř IX. Řehoř Federica brzy ekomunikoval pro jeho nemravný život a odkládání křížové výpravy do Svaté země. Federico, aby tento spor nějak zažehnal, nakonec vyrazil na křížovou výpravu, ale místo, aby se tu proslavil velkolepými bitvami, stal se na několik měsíců hostem Saladinova nástupce sultána al-Malika al-Kamila, se kterým si vyměnili mnoho knih, sjednali velkolepou dohodu týkající se Svaté země a v rámci této dohody se Federico nejenže oženil s poslední dědičou Jeruzalémského království, ale nechal se v Jerzalméně korunovat králem za potlesku všech místních, ovacemi početného houfu templářů a gratulacemi sultána.

Byl uazvřen mír, Jeruzalém získal status otevřeného města, tedy věřící bez ohledu na přesvědčení v něm byli svobodní a rovnocenní a město dostala do řízení místní samospráva. Celý tenhle mír byl možný proto, že al-Kámilovi byla víra stejně lhostejná jako Federicovi. Ti dva nějakým během světa utekli své době o mnoho staletí, a ve své osamocenosti se setkali.

Federico se sultánem v sobě nalezli celoživotní přátele (zlé jazyky na obou stranách je obvinily z homosexuálního vztahu, ale ten byl skoro jistě opravdu jen pomluvou). Aniž by to zpochybnilo, že Federico i al-Kámil se na svém dvoře obklopovali jak krásnými ženami, tak mladými chlapci.

Za tento mír Federica papež vyloučil z církve podruhé, ani se neobtěžoval předtím zrušit exkomunikaci předchozí. Abychom papeži nekřivdili, stejně zuřivá byla reakce ímámů v okolí al-Kámila, a od té doby Federico, stejně jako al-Kámil, nikdy neměli příležitost ke klidné vládě a pocitu osobního bezpečí.

Federicovo bezpečí po návratu z výpravy zajišťovala opatření stejně neuvěřitelná jako celý jeho život. Ve své ložnici choval černé kobry, které dostal od al-Kámila darem. Zbavovaly ho jak možného obtížného, či dokonce nebezpečného hmyzu, tak obav, že se do té ložnice v noci vkrade, kdo nemá. Druhým, viditelnějším, opatřením byl oddíl assasínů, které si ze Svaté země přivedl sebou. Assasíni již byli vyvrženci islámského světa a služba Federicovi byla docela dobrým východiskem. Šlo přitom o elitní, naprosto loyální bojovníky. Co se Federicovi líbilo nejvíce, bylo, že kvůli náboženské a jazykové bariéře byli zcela neúplatní, a jestli o někom s naprostou jistotou věděl, že nenávidí papeže a církev, byla to jeho osobní assasínská garda. Nakonec jim přidělil rozsáhlé pozemky v okolí města Lucera, kde jejich potomci žijí dodnes.

Jeho dvůr cestoval většinou mezi Neapolí a Palermem, na stará kolena si nechal v Apulii postavit hrad Castel del Monte. Je to luxusní krásné sídlo s několika ložnicemi, několika koupelnami a téměř moderními záchody ústícími do podzemních septiků. Castel del Monte je ovšem na první pohled jednoznačně identifikovatelný pro svůj osmiboký půdorys, kde osm větších místností v každém patře bylo propojeno v horizontále pavlačí a vertikálně ve schodištích umístěných ve spojovacích traktech zakončených vysunutými baštami. Neprojektoval ho žádný stavitel ani válečník, ale slavný astrolog Michael Scottus. Pokud vám připoměl jméno postavy z filmu Císařův pekař..., máte pravdu. Ten filmový Michael Scotta se do Rudolfínské Prahy dostal jen ve filmu a žil o pár století dříve. Scottovým žákem byl mj. astrolog Turpin z Limoux, který nějakou dobu působil na dvoře Václava I.

V roce 1235 došel konflikt s papežem do další fáze, kdy se papeži povedlo vyprovokovat v Říši rozsáhlé povstání, a co víc, do jeho čela se povedlo získat Federicova syna, císařského prince Jindřicha. K překvapení všech ovšem Federico s armádou pacifikoval odbojná města na severu Itálie a Federicův spojenec Václav I. rozprášil povstalce v Německu. Udělal to s gustem, protože Jindřich byl původně zasnoubený s princeznou Anežkou (budoucí svatou) a toto zasnoubení zrušil a vzal si Markétu z Babenberku. Princ Jindřich poté spáchal sebevraždu skokem do propasti. Císařské vojsko pak obléhalo Řím a Federico slavil zdánlivý triumf. Ale jeho vláda už nikdy nebyla pohodová a klidná. Po období, kdy církev couvla a odvolala všechny klatby, došlo k dalším rozkolům a církev vyprovokovala volbu vzdorocísaře Jindřicha Raspe. Ač jinak nemilosrdně smetl všechny, kdo se mu protivili, v případě Jindřicha ani nevytáhl do Německa  s vojskem.

Federico mezitím sepsal knihu o sokolnictví a podílel se na překladech antických a perských spisů o přírodních vědách. Z jeho knih později čerpal Tomáš Akvinský i Roger Bacon. Přičítá se mu výrok "Člověk by neměl věřit ničemu, co nemůže dokázat přirozenými prostředky a rozumem." Pokud by byl pravdivý, potvrzoval by, že Federico ve svém racionalismu utekl o nejméně pět staletí kupředu. Praktikoval mnoho exaktních pokusů, při kterých ukázal ale i rub své osobnosti - některé fyzikální i medicínské pokusy nechal dělat na svých nevolnících, kteří při nich umírali, aniž Federico hnul brvou. Nevolníky nepovažoval za víc než věci.

Byl posledním císařem, který uplatňoval myšlenku univerzalismu - že císař je formálně světskou hlavou všech křesťanských panovníků. Zasáhl do sporu mezi Francií a Anglií a na určitou dobu ho pomohl utlumit, čímž potvrdil svou autoritu. Obecně byl ovšem považovaný za velmi tvrdého a despotického panovníka. Zemřel v roce 1250 a jedna z verzí je, že byl otráven vlastním synem Konrádem, který poté převzal jak císařskou, tak sicilskou a formálně i jeruzalémskou korunu. Jak to bylo opravdu, už se nedozvíme.

Legendy o Federicovi završuje ta, podle které nezemřel a žije stále v nitru Etny.

Zanechal po sobě deset potomků ze třech manželství, osm dalších nemanželských potomků, jimž byla přiznána dědická legitimita, a mnoho dalších levobočků. Pro nás je perličkou, že třeba matka Přemysla II. Kunhuta Štaufská byla Federicovou sestřenicí, Přemysl II. byl tedy poloviční Štauf a teoreticky mohl uplatňovat určitá dědická práva na císařský trůn z této pozice.