Opojení Ruskem

Docela zajímavé je, jakou popularitu během posledních týdnů nabral Putin, v očích mnoha lidí málem pasovaný na zachránce civilizace. A navíc vůbec není jisté, co vlastně ruské angažmá způsobí.

Peklo je, že víceméně veškeré zpravodajství o Sýrii a tamní občanské válce se změnilo v propagandu stejně nemilosrdnou jako samotná válka. Polovina fotografií je čistou manipulací, z obou stran přicházejí videa, která skoro jistě nepocházejí ze současného bojiště a všichni všechny obviňují.

Člověk tuší, že Turci zneužívají situaci především k tomu, aby likvidovali Kurdy, že Američany, tedy buďme féroví, Obamovou vládou, vedená koalice zkazila v poslední době na co sáhla a její postup způsobil víc problémů než že by něco řešil. 

Také tušíme, že zbraně dodávané Američany z podstatné části končí u Islámského státu nebo různých odnoží Al Kaidy, tušíme, že oběma poskytuje podporu jak Turecko tak Saúdská Arábie. Jestli je to věc čisté neschopnosti, nebo politického postoje Obamy, to zatím ani netušíme. Rozhodně, co se tam pokazí, odnesou v první řadě Syřané, v druhé řadě Evropané.

Co tam tedy opravdu dělají Rusové a s kým bojují? Zaokrouhlit to na nepřátele Bášára Asada je poněkud zamlžující pravdu.

První rovina konfliktu je mezi sunnitskou a šíitskou větví islámu, víceméně sekulární Asadův režim, který podporuje i většina místních křesťanů ze své podstaty přísně vzato nepatří ani na jednu stranu, ale šíitská strana mu nabízí pomoc a proto se pomalu a jistě na šíitskoou stranu přiklonil. Válka v Sýrii je proto na jedné úrovni vyjasňováním si, která z mocností je vůdčí silou islámu - Saúdská Arábie, Írán nebo Turecko? A nepodlehneme-li iluzím, pro nás, sekulární evropský svět to není rozdíl. Není to boj dobra se zlem. A i v případě, že by se touto mocností vyprofilovalo Turecko, nám relativně nejbližší, je to pro nás zlá zpráva, protože obsahuje v podtextu informaci, že Turecko se identifikuje se světem islámu a ne se světem sekulární Evropy. Jeho přistoupení do EU je pak za současné situace a současného tureckého režimu zprávou dvojnásob špatnou.

Ovšem, řekněme si na rovinu, kvůli tomu tam nejsou ani Rusové ani Američany vedená koalice. Sýrie se totiž stala zástupným bojištěm úplně jiného druhu. Putinův ruský režim žije z prodeje ropy a zemního plynu. Stejně jako Saúdská Arábie. Tyhle dva režimy spolu vedou krutou obchodní válku, na jejímž konci jeden z těchto států ekonomicky zkolabuje a druhý se stane hegemonem v obchodu s danými komoditami. Zatím bych šance viděl 1:1. Oba státy mají rezervy, oba každým dnem ztráci miliardy dolarů prodejem surovin za dumpingové ceny.

Za Saúdy poněkud neuměle kope Obama, Rusové si vojensky stačí sami. Pokud zvítězí americká koalice a Asad padne, Saúdové ovládnou ropovod k břehům Středozemního moře, sníží si náklady na export do Evropy a ekonomicky zničí Putinův režim v Rusku. Pokud to Asad s ruskou pomocí ustojí, arabská ropa se do Evropy touto zkratkou nedostane a Rusové budou mít šanci ekonomicky porazit Saúdy. Získají navíc strategicky skvěle položené letiště a přístav, kam mohou deponovat jižní křídlo své válečné flotily. Obě strany nemají rezervy nekonečné a potřebují válku ukončit brzo, proto ji vyhrotí tak, jak to jen bude možné. 

Který z těch dvou výsledků je pro Evropu vítanější, přitom vůbec není jednoznačné a černobílé. Momentálně vše ukazuje na to, že větší hrozbou je politický islám importovaný vlnou migrantů do Evropy,  Islámský stát, respektive Saúdská Arábie, která si islámský stát hýčká jako expediční armádu bojující kdekoli na cizím území a dovolující vlastnímu saúdskému režimu tvářit se, že má čisté ruce.

A abychom viděli celou pravdu, vzpomeňme současně, že v okamžiku, kdy zpravodajství zaplnily zprávy o ruských bojích s islamisty, byla tiše zapomenuta anexe Krymu a okupace východní Ukrajiny. Ano, celou současnou dadaistickou scénu uzavírá notička o tom, že pseudostát Kosovo se chce stát členem EU, zatímco Srbsko zůstane za branami.  To vše jen pro úplnost.

A tak se dá do jisté míry pochopit to nekritické nadšení a vzedmutou vlnu sympatií k Putinovi. I když tak úplně nedává smysl. Putin je pro nás krátkodobě výhodný spojenec v boji proti islámu, ale nic víc na něm sympatického není, a v jím vedeném Rusku panuje režim, kde by nikdo z nás nechtěl žít. Stejně jako pro západní svět byl výhodným dočasným spojencem Stalin, protože nacismus byl v danou chvíli hrozivějším a akutnějším nebezpečím, ale hned po válce se cesty demokratického světa a Stalinova Ruska logicky a zákonitě rozešly.

Naštěstí nejsme v situaci, kdy bychom museli řešit dichotomii, implikující, že odmítání nefunkční neomarxistické Evropské unie znamená příklon k Rusku. Byli bychom strašlivě hloupí, kdybychom si takhle černobílý svět připustili. Jako, že pravidelně voliči k této schematičnosti sklouzávají a ve volbách jsou schopni vidět vždy jen lumpárny toho, komu se provalily naposled. A ten, kdo stojí proti němu, jako by se automaticky stal archandělem a spasitelem. 

Jenže andělé v téhle hře nevystupují a nemá smysl je hledat. Stejně jako uvažovat o tom, že je lepší poskakovat před někým jiným než dosud. Protože nejlepší je neposkakovat, můžeme se chovat jako svobodní svéprávní hrdí lidé a nepotřebujeme k tomu ani Evropskou unii, její lidové komisaře, ani cara Vladimíra ani nikoho dalšího podobného.