Škola v zemědělské a postindustriální společnosti

V 18. století opat Felbiger vytvořil vzdělávací model výborně odpovídající tehdejší - zemědělské - společnosti. Jako živoucí fosilie tenhle model přežil do dnešních dní. A to do všech detailů. V příštích několika článcích si ukážeme, jak vypadá tahle přežitá škola civilizace zemědělské, ve které už nežijeme, a jak by mohla vypadat škola civilizace postindustriální - kterou je ta naše.

Vzdělávání a vzdělávací soustava (školy) jsou velice těsně propojené s celou společností a vzájemně se ovlivňují. Vzděláním dětí dnes ovlivňujeme budoucnost. Ovlivňujeme ji víc než čímkoli dalším. Budoucnost naší země nevytváří průmysl, kilometry nových dálnic, rozšíření optických sítí ani penetrace IT ani zdaleka tak moc, jako ho ovlivní charakter a kvalita vzdělání, které poskytneme svým dětem. To je generacemi ověřený poznatek, který by si všichni politici měli povinně odříkávat před spaním po celou dobu svého působení.

Zní to hezky, ale pojďme se podívat na realitu:

Jestliže společnost a vzdělání - a potažmo školství - jsou tak úzce propojeny (a to by měly být), měla by forma vzdělávání odpovídat situaci ve společnosti, stejně tak obsah by měl nejen odpovídat, ale vlastně spíš ještě trochu předjímat budoucnost. Jenže pravda je úplně jiná. Naše vzdělávací soustava vznikla v 18. století, kdy opat Johan Ignác Felbiger vytvořil vzdělávací model výborně odpovídající zemědělské společnosti. V dnešním prvním blogu se podívejme na úplnou prkotinu, která ale jasně ukazuje, jak moc to předešlé tvrzení platí. Podíváme se na organizaci školního roku.

V době, kdy u nás školní docházka vznikala, převážná většina lidí pracovala v zemědělství a rytmus zemědělského roku byl tím, co určovalo rytmus běhu společnosti. Nařídit povinnou školní docházku jakž takž šlo (ono to hned od počátku nebylo tak horké, protože nebylo kde učit a neměl kdo učit), ale nesmělo to kolidovat se zemědělským rokem. A z něj vyplývalo, že v červenci a srpnu děti do školy chodit nemohou, protože jsou žně a školou povinné děti škola-neškola musí na pole pomáhat. Abychom správně porozuměli tomu, proč v létě jsou dvou měsíční prázdniny. Aby děti mohly pomáhat při žních. 

A protože dva měsíce vynechání školy je už hodně, školní rok se ukončí před nimi. A vznikl školní kalendář, který dodnes považujeme za nepřekročitelnou jistotu:

Kdo aspoň trochu pracoval ve školství, ví, kolik problémů přináší třeba jen kolize mezi tím, že účtuje se kalendářní rok, ale ten se vůbec nekryje se školním. Kdo nikdy neřídil školu, zasměje se, ale není to fér zasmání. Komplikace to jsou a ne malé. 

Ale nejsou jediné - žáci dnes mají sice krásných devět týdnů volna v létě, ale pro mnohé se často mění v pekelnou nudu ještě dříve než jich uteče půlka. V čím větším městě žijí, tím dříve a tím horší to s tou nudou je. Devět týdnů je prostě moc. Navíc učitelé pak bojují s tím, že zejména ty menší žáci úplně vypadnou ze všech pracovních návyků a i biorytmu. U něj se projevuje další postižení zemědělskou společností, a pravda i nespavost Františka Josefa I. Protože všichni automaticky počítáme s tím, že škola začíná v 8:00. Ani to ale v dnešní společnosti nemá velké odůvodnění a v Evropě zdaleka není standardem.

A když se na obrázek výše podíváme, nepřehlédneme nelogičnost v prvním pololetí, kdy pocitově končíme před vánoci, ale vysvědčení je až na konci ledna. Ačkoli to nedává žádnou logiku. Je to prostě jen daň školnímu roku, který se řídí rokem zemědělským. Ačkoli naše společnost už dobrých 150 let zemědělskou není.

Nám by dnes daleko více vyhovovalo úplně jiné členění školního roku:

Nic nám totiž nebrání, aby školní rok lícoval s rokem kalendářním. Nic nám nebrání volna v průběhu školního roku rozdělit třeba tak, jak jsem nakreslil (nejspíš to vymyslíme ještě trochu lépe). Pololetí pak vždycky předsadit před "dlouhé" prázdniny - jedny v létě, druhé v zimě.

Tak teď schválně - kolik čtenářů jsem vylekal (a půjdou mi do diskuse vysvětlit, proč "to nejde") a kolik si řeklo "aha" a vytušilo, že překročením třeba tohoto tabu bychom získali. A přemýšlí o dalších výhodách změny. Těším se na oboje. 

A slibuju, že další tabu, která budeme bourat příště budou stále zajímavější a pro vzdělání podstatnější.