Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Arménie

26. 09. 2017 10:15:31
Pro mnoho lidí je Arménie tajemnou zemí někde daleko, a když máme zalovit v paměti, co jsme se o ní učiili v dějepise, většinou musíme přiznat, že nic. Výlet do té současné nechám na příště, pojďme nahlédnout do její historie.

V době kolem 13. stol. př. Kr. je poprvé zmiňováno království Nairi, Asyřany nazývané Urartu - podle hory Ararat. Jeho hlavní město leželo na břehu „moře Nairi“, což znamená jezera Van, a vy­kopávky jsou dnes ukryté pod stejnojmenným městem. Erebuni (Jerevan) bylo tehdy středisko severních oblastí království a jako pevnost jistilo severní hranici království. Patří tedy k nejstarším trvale osídleným městům na světě. Nairi (Urartu) nejspíš netvořili jen Arméni, ale tvořili ho především předkové Arménů. Zaniklo během válek v 9. stol. př. Kristem.

O království, které vzniklo na troskách Urartu už mluví He­rodotos jako o království Arménů (označení Aram, Armen pochází ze staré perštiny). Sami Arméni si říkají Hajer a své zemi říkají Hajastán. Hajastán (Arménie) pak přetrvala během celého starověku. Bohatla především z obchodu a kvalitní řemeslné práce, s úrodnou půdou to tu vždy bylo horší. A Arméni nikdy nepatřili k těm, kdo by útočil na své sousedy a zís­kával kořist z války. V době, kdy v jejím sousedství vyrostly velmo­ci jako Persie a Řím (později Byzanc), balancovala Arménie mezi nimi. Občas jako zcela nezávislé a silné království, občas jako spo­jenec či vazal jedné či druhé strany. Takže to byla křižovatka kultur i ob­chodních cest východ-západ, ale i sever-jih.

Za panovníka Tridata přijala Arménie v roce 301 jako první stát na světě křesťanství. Někdy se spekuluje o tom, že Arméni byli už při vzniku samotného křesťanství, protože arménský původ možná měl Jan Křtitel. Rozhodně ve městě Musch byla v katedrále v kryptě jeho hrobka. (Už se nikdy nedozvíme, jestli tam skutečně byl pochován, protože katedrálu v roce 1915 Turci vypálili a pobořili, ruiny chrámu byly pak v roce 1952 zplanýrovány buldozerem.)

Arménská církev je tedy starší než římská. Odlišuje se od pravoslavné i římské katolické církve, protože nepřijala řadu reforem, kterými prošla církev na západě.

Středověk a soužití s Turky

V půlce 11. století se daly do pohybu kmenové svazy nomád­ských Oghuzů, jejichž etniku se postupně začalo říkat Turci. První vlnu tvořil kmenový svaz, kterému podle vládnoucího klanu říkáme Seldžučtí Turci. Ti dobyli Bagdád, zmocnili se chalífského titulu, do­byli Jeruzalém, kde rozpoutali protikřesťanské a protižovské pogromy. Seldžuci tím vyvolali reakci v podobě křížových výprav. Během křížových výprav a také působením tažení Mongolů byli Seldžuci nuceni stáhnout se a nepo­dařilo se jim založit trvalý stát.

Do popředí se na sklonku 12. století dostal kmenový svaz Osmanských Turků (opět nazvaný podle vládnoucího klanu), kte­rý před Mongoly ustoupil až do Anatolie. Jiní Oghuzové se roz­prchli po Střední Asii a známe je jako Turkmeny, Baškiry, Kipčaky atd. Vlastní stát se podařilo založit ještě jednomu kmenovému sva­zu Oghuzů - Azerským Turkům (Azerbajdžán).

Nebýt IV. křížové výpravy, která smetla vojenskou a politickou moc Byzance, možná by historie probíhala úplně jinak. Rozhodně ale po vyplenění Konstantinopole roku 1204 vzniklo v Malé Asii mocenské va­kuum, Osmanským Turkům se podařilo ovládnout většinu Malé Asie, včetně jádra arménského státu.

Samostatnost si, částečně díky námořnímu obchodu a vojenské spolupráci s křižáckými státy, udrželo arménské království Kilikie (někdy zvané Malá Arménie) a východní Arménie, která těžila z horského terénu a nepřístupných hradů a pevností.

Západní Arménii, tedy jádro státu, včetně hlavního města Van ovládli muslimští Turci. Ovšem etnicky zůstala západní Arménie arménskou, a Turci tu až do událostí na počátku 20. století tvořili spíš nepočetnou menšinu.

Aby upevnili svou moc v oblasti, zvali sem Turci nomádské Kur­dy z jihu, kteří také patřili k sunnitské větvi islámu, a Turci z nich vytvářeli nárazník jak vůči Arménům, tak vůči Íránu na východě.

Během 18. století rozpínavost Ruska došla až na Kavkaz a po sérii vítězství nad Osmanskou říší ovládli Rusové nejen Krym (do té doby ovládaný tureckými vazaly - krymskými Tatary), ale i Kavkaz, a v roli ochránce ovládli i východní Arménii. Jejich role tu nikdy nebyla černobílá. Rusové šli za svými zájmy. Byli ale také soupeřem Turecka a křesťany, a vůči Arménům vystupovali vždy mnohem přátelštěji než Turci. Takže přestože Rusům šlo o vlastní imperiální zájmy, pro Armény byla jejich přítomnost pozitivem.

Na druhou stranu se zostřily vztahy mezi Armény a Turky, pro­tože jak Osmanská říše slábla a začala se během 19. století rozpa­dat, stoupaly represe a útoky proti netureckému obyvatelstvu - pře­devším Arménům a Řekům, na něž Turci svalovali vinu za vlastní neúspěchy.

Takže přicházely pogromy, vraždění, plenění, které sice nebylo vládou organizováno, ale bylo tolerováno.

Na prahu světové války

Na začátku dvacátého století, v předvečer velké války proběhlo v Osmanské říši tzv. Mladoturecké povstání, ve kterém skupina vlivných politiků a generálů v podstatě odstavila sultána od moci a začala s krajně nacionalistickou a islámskou náboženskou politikou.

Jejich mottem bylo sjednocení „všech Turků“ a vytvoření Velké­ho Turecka od Alp po Altaj. (V mnohém se ta stali vzorem pro ně­meckou NSDAP o dvě desetiletí později).

Během těchto otřesů, ale proběhly také dvě války balkánské a Osmanská říše musela vyklidit většinu Balkánu. Současně dávala carská vláda najevo neochotu tolerovat islám, a tak řada severokavkazských muslimů do té doby žijících na území carského Ruska začala od­cházet do Malé Asie, pod křídla svého náboženského a etnického ochránce - Osmanské říše. A pro tu byl příchod množství soukmenovců ekonomickým problémem.

V té době stále ještě etnická a náboženská mapa dnešního Tu­recka vypadala jinak než dnes. Většina pobřežních měst, včetně všech egejských ostrovů, tzv. Východní Thrácie, ale i samotné Kon­stantinopole, byla obydlena hlavně Řeky. Celá historická Západní Arménie byla většinově obývaná Armény, a na jihovýchodě dnešní­ho Turecka byli usazeni v té době už většinoví Kurdové.

Politickým programem Mladoturků ovšem bylo ono národnost­ní a náboženské sjednocení - a neturecké národy v něm překážely. A tak našli řešení několika problémů najednou: Zlikvidují Řeky a Armény a jejich majetek, půdu a obce rozdají „vlastním“. Tím zís­kají půdu a domy pro všechny příchozí z Balkánu a severního Kavkazu - a také si zavážou Kurdy.

Genocida a příběh Pomněnky - Narine Azarian

Příběh knižní hrdinky Narine Azarian vznikl jako historický pastiš, je složený z řady skutečných příhod a pří­běhů dívek podobných Narine. Nejsilnější a největší inspirací z nich bylo vyprávění Aurory Mardiganian.

Aurora Mardiganian si zaslouží větší vzpomínku - její příběh měl šťastný konec (tedy v tom smyslu, že ho jako jediná z rodiny přežila, můžeme-li tomu říkat šťastný konec). S ruskou armádou se dostala do Petrohradu, během vypuknutí bolševické revoluce uprchla do Spojených států a tam svůj příběh převyprávěla. A podle něj byl dokonce roku 1919 natočený film Ravished Armenia, ve kterém si zahrála sama sebe.

Film šťastný konec neměl - po krátkém promítání ve Spojených státech byl cenzurován, jeho promítání bylo ukončeno a všechny filmové kopie byly zničeny. Zachovalo se nám několik krátkých útržků. Ve skutečnosti jsou to nejspíš záběry, které byly při střihu vyřazeny a v této podobě nebyly ve filmu použity. Ve špatné kvalitě se dají shlédnout na Youtube, digitalizované v dobré kvalitě je možné je vidět v muzeu genocidy v Jerevanu, stejně jako stovky fotografií.

Příběhy v knížce Pomněnka jsou reálné, jen postavy jsou přejmenované. Odpoutání od konkrétních historických osob dovolilo napsat vyprávění kompaktnější, hutnější a rychlejší s jasnou dramatickou linkou - a ne čistě dokumentární. Přesto příběhy v něm popsané jsou reálné a historické, skutečně se staly skutečným lidem v Západní Arménii na jaře 1915.

Genocida, kterou Turci rozpoutali na velikonoce, 24. dubna 1915, se proto lišila od všech předchozích pogromů. Nebylo to nějaké spontánní vzplanutí, šlo o velmi důsledně a pečlivě připravenou akci řízenou přímo centrální vládou. (Největší díl měla trojice vládnoucích pašů - Talata, Envera a Džamala.)

Protože se mě lidé po přečtení ptali, jestli se tam děly tak strašné věci, jako jsou v knížce, tak musím odpovědět. Ano. Příběhy v téhle knížce se staly. Na webu Muzea genocidy http://genocide-museum.am jsou zdokumentované.

Genocida postihla většinu Západní Arménie, ale její východ se podařilo zachránit. Když Arméni ve městě Van (hlavním městě Arménie) viděli, jaké šílenství se děje, povstali a opevnili se. Turci k Vanu stáhli početnou armádu a následoval dlouhý a urputný hr­dinský boj o každou ulici a každý dům. V lecčems připomínal Varšavské povstání v roce 1944. S tím rozdílem, že Vanu stihl přijít na pomoc ruský armádní sbor vedený knížetem Judeničem. Od­razil osmanskou armádu od města a ve dvou bitvách nedaleko Vanu „východní“ tureckou armádu vedenou Enverem Pašou zničil. Van se ovšem ocitl v neobyvatelných ruinách připomínaící druhoválečnou Varšavu nebo Stalingrad.

Na takto osvobozeném území vznikla Arménská republika pod ochranou carské armády. Jenže mezitím se odehrály překotné změ­ny i v Rusku, a v březnu 1918 byl podepsán Brestlitevský mír. Bolševická vláda bojovala s národní armádou podpořenou inter­venčními vojsky a Arméni se ocitli na periferii zájmu západu i Ruska. Arménie mezitím zkusila vytvořit větší a stabilnější státní celek - Kavkazskou federaci spolu s Gruzínci a Azerbajdžánci.

Turecko tuto republiku okamžitě napadlo a vyhrožováním při­nutilo Gruzínce a Azerbajdžánce federaci opustit. Turecká armáda útočící na Arménii byla přesto poražena arménský­mi nevycvičený­mi a početně mnohem slabšími dobrovolníky 27. 5. 1918 v bitvě u Sar­darabadu.

Po skončení první světové války

V první světové válce Osmanská říše prohrála a její vláda, v čele s formálním panovníkem - sultánem, byla nucena přijmout mírovou smlouvu ze Sèvres z 10. srpna 1920. V té byly vytyčeny hranice nástupnických států Osmanské říše víceméně ve shodě s majoritním etnickým složením obyvatel.

Arménům by byla vrácena většina Západní Arménie. O Kilikii se jednalo, a byla dočasě pod francouzskou správou. Kurdům bylo přislíbeno mezinárodní uznání nezávislého Kurdistánu, Řecku měly připadnout pobřežní egejské oblasti obydlené Řeky. Sporná území obsadila vojska Británie, Francie a Itálie.

Proti smlouvě ze Sèvres povstala turecká armáda vedená oblíbeným generálem Mustafa Kemal, kterému se později začlo říkat Atatürk (Otec Turků) . Atatürk udělal několik po­liticky a diplomaticky brilantních kroků.

Obrátil se na Lenina s žádostí o pomoc při vyhnání „západních interventů“ a vzbudil v Leninovi naděje, že „revoluční“ Atatürkovo Tu­recko bude dobrým spojencem Sovětského Ruska. Současně na druhé straně v západních mocnostech vzbudil naděje vyhlášením pro-evropské republiky, ve které zahájil velmi radikální kroky de-islamizace. A aby to pojistil, vytlačil z Malé Asie všechna západní vojska. Ta tu byla ostatně spíše formální, nepočetná a Atatürkovi bez větších problémů vyklidila pole.

S Leninem vyzbrojenou početnou armádou dílem vyhnal a dí­lem zmasakroval maloasijské Řeky a pak veškeré síly napnul proti Arménii, která proti o tolik silnějšímu nepříteli neměla šanci. Navíc v době, kdy ze západu útočili Atatürkovi Turci, ze severu zaú­točili na Gruzii a Arménii Leninovi bolševici.

Lenin s Atatürkem pak osud kavkazských národů zpečetili Karr­skou smlouvu z roku 1921, ve které si oba státy rozdělily území Ar­ménie a stanovili společnou hranici. Tato hranice pak byla posvě­cena smlouvou v Lausanne v roce 1923. Podle této smlouvy menší část Arménie připadla Sovětskému Rusku a větší Západní Armenie zůstala natrvalo okupovaná Tureckem. Aby Turecko navždy znemožnilo návrat Arménů, arménská města buď osídlilo - Turky, Kurdy a Čečenci, nebo srovnalo se zemí. Lousannská smlouva byla pro Británii a Francii výhodná z čistě racionálních důvodů - dávala jim reálnou moc nad ropnými poli, a protože hranice ropných polí nekopírovala hranice složení obyvatel, některé národy se ocitly "naporcované" mezi několik států. Odnesli to Arméni, Kurdové, ale i další národy v oblasti. Tohle účelové určení hranic je dodnes zdrojem válek a občanských válek, včetně té irácké a syrské.

Tento proces je třeba ve Wikipedii popsaný ve zcela nehoráz­ném článku Turecká válka za nezávislost. Arméni jsou lí­čeni jako jedni z okupantů, které Turci spravedlivě vyhnali. V tomto duchu lže o historii Turecko i jinde. Víceméně libovolné webové stránky měst v západní Arménii vedené dnes Turky popisují neexistující minulost a lžou. Turecké zdroje popisují historii Malé Asie jako by to byl nějaký jiný paralelní svět, ve kterém běžely jiné dějiny.

Ani ke vzniku samostatného Kurdistánu, jak bylo západními mocnostmi Kurdům slibováno, nikdy nedošlo. Kurdové proto proti Atatürkovi zkusili povstat a v období 1927-1931 pokus o tento stát bránili. Po­moc hledali i v Sovětském svazu, ale tu jim Stalin neposkytl. Nako­nec podlehli Turkům a Kurdistán byl rozdělený mezi Turecko, Sýrii, Irák a Írán.

Atatürk formálně nechal odsoudit trojici mladotureckých pašů k trestu smrti, ale všichni tři uprchli. Atatürk nikdy nenaléhal na jejich vydání a západní země, které je přijaly, nikdy neučinily pokus o jejich zatčení a potrestání. Potrestali je až arménští dobrovolníci v pozoruhodné operaci Nemesis.

Atatürkovo jméno je u nás na západě spojováno s demokratický­mi procesy, de-islamizací a celkovým rozvojem Turecka. To je jed­na část pravdy. Druhá část pravdy je, že ani za Atatürka neskončilo vraždění a vyhánění Řeků a Arménů. Atatürk si dal za cíl deisla­mizovat a modernizovat Turecko, ale nikdy neměl v plánu vypořá­dat se s vypjatým tureckým nacionalismem ani zavést skutečně demokratické instituce. Sekulární vlády, které tu vládly za Atatürka a po něm, vždy byly na hranici vojenské diktatury, přestože ona diktatura bývala zárukou relativně větších občanských svobod, než která jsou normou v Turecku dnešních dní.

Revize hranic z Lausannské smlouvy a návrat Západní Arménie Arménům přišly na přetřes ještě jednou - po druhé světové válce. Tehdy o ně jménem Arménů usiloval Sovětský svaz.

Aby se Turecko zabezpečilo před nutností tento konflikt řešit, vstoupilo do NATO a tím vytvořilo situaci, kdy by se spor o vrácení okupované Západní Arménie pravděpodobně stal rozbuškou další světové války, a tak Sovětský svaz od těchto nároků ustoupil. A toto rozloženil svým způsobem zůstalo. Turecko je nedotknutelné, ač v NATO po ideové stránce nemá co dělat a žádnou demokracii nebrání. Dnes mu tuto nedotknutelnost zajišťuje pozice druhé nejsilnější armády v NATO a šesté nejsilnější na světě (jde-li o pozemní síly, je současné Turecko sinější než pozemní síly všech zemí EU dohromady).

Není bez zajímavosti, že USA ani Izrael nikdy oficiálně nepojmenovali arménskou genocidu jako genocidu, tak velkou cenu pro ně má vojenské spojenectví s Tureckem. V Německu tak učinil parlament na truc Merkelové, která se vzápětí vyjádřila, že to vládu k ničemu nezavazuje. Naopak třeba Česká republika nebo Francie (a dalších asi 20 zemí) se jasně postavily na stranu pravdy a uznaly, že dění v Arménii 1915 byly skutečnou genocidou, státem organizovaným pokusem vyhladit celý (arménský) národ.

Východní Arménie pod vládou bolševiků dopadla lépe než její západní část, přesto i tady sovětská vláda Arménii citelně poškodi­la. Nachičevanskou oblast na jihu Arménské SSR osídlila Azer­badžánci a včlenila pod správu Azerbajdžánu, stejně jako bylo od Arménie odtrženo území Karabachu, které bylo od sta­rověku vždy arménské a osídlené Armény. Spor o Karabach přitom přetrval do dnešních dní.

Jaká je katarze?

Genocida v roce 1915 způsobila, že dnes víc Arménu žije v diaspoře než ve vlastní Arménii. Nejvíc v USA, Rusku a Francii.

Nabízí se samozřejmě úvaha, jak moc se genocida Arménů Turky podobá genocidě Židů spáchané německými nacisty. Během té ar­ménské bylo zavražděno asi 1,2-1,5 milionu lidí, Židů asi čtyřnáso­bek. Na druhou stranu arménská genocida trvala mnohem kratší dobu, takže její průběh byl mnohem dramatičtější a šílenější. Ar­ménská genocida vedla k vylidnění Západní Arménie, protože přežili prostě jen ti, kdo uprchli. Jejich majetek byl terčem pri­mitivního loupení a plenění, domy a obce většinou obsadili dílem Turci a dílem Kurdové, v některých místech i Čečenci a Čerkezové ze severního Kavkazu.

Pro Kurdy je dnes také obtížné se za touto kapitolou historie ohlédnout a přiznat, že velká část dnešního tureckého Kurdistánu byla před sto lety zabrána Arménům, na jejichž vraždění se pradědečci dnešních Kurdů podíleli. Ale bylo by to fér. Kurdskému národu se to vrátilo, a dnes jim samotným hrozí totéž, co se před sto lety stalo Arménům.

Zkušenosti z arménské genocidy převzali nacisté, mezi důstojníky SS se v řadě případů opakovala jména, která už figurovala na seznamu německých vojenských poradců v osmanské armádě.

V něčem byl velký rozdíl. Holokaust (Šoa) v Evropě probíhal zvláštně odlidštěnou for­mou. Všichni se navenek tvářili, že vše je v pořádku a nic se neděje. Nacisté své oběti svezli vlaky do vyhlazovacích táborů a do poslední chvíle v nich vytvářeli iluzi, že jde o tábory pouze koncentrační. Průměrný Němec, a to i mnozí příslušníci a sympatizanti s NSDAP, se mohli po válce tvářit, že o tom vlastně nevěděli a nema­jí na holokaustu (aspoň přímou) vinu. Hromadné vraždě­ní nebylo přímo vidět a osobně se na něm podílela vlastně jen vel­mi úzká vrstva lidí.

Na genocidě Arménů se bezprostředně a osobně podílela majori­ta tureckého, kurdského a čečenského obyvatelstva Osmanské říše. A co víc, nebyla páchaná s onou odcizenou bez-emoční mašinérií jako v nacistickém Německu, Byla páchaná se sadistickou ra­dostí zúčastněných. Ne že by to snižovalo hrůzu a odpornost geno­cidy Židů, ale dění v Západní Arménii se civilizovanému člověku vůbec příčí vzít na vědomí, o to víc, že zůstalo nepotrestané.

Nicméně je velmi dobře a nezpochybnitelně zdokumentované jak ve vyprávění mnoha přeživších, tak na velkém množství foto­grafií - a v dnešní době i na satelitních záběrech, ze kterých jsou patrné zbytky zdiva uchovaného pod zemí. Touto cestou totiž zmizelo na neuvěřitelných 4.000 kostelů, klášterů a obcí, o kterých soudobé turecké oficiální zdroje suverénně lžou, že buď nikdy nee­xistovaly nebo šlo o osídlení „opuštěné“ či dokonce, že od počátku bylo jen turecké.

Mezi oběma genocidami je další velký rozdíl. Nacistický režim byl uznaný za zlo­činecký, jeho exponenti byli potrestáni a ti „menší“ byli aspoň na­trvalo vyřazeni z veřejného života. Německo po válce prošlo ka­tarzí, která jim dovoluje pohledět pravdě do očí. Genocidu Armé­nů Turecko dodnes popírá, natož že by učinilo krok k nápravě těchto křivd a zločinů. A kde není doznání viny a pokání, ne­může přijít odpuštění.

Věc má ještě jeden rozměr. Kdyby nezůstala nepotrestaná genocida Arménů, nedošlo by ke genocidě Židů. A nepřijde-li sebereflexe z arménské genocidy ani nyní, skoro jistě se staneme svědky genocidy Kurdů.

Související články:

Autor: Tomáš Houška | úterý 26.9.2017 10:15 | karma článku: 22.80 | přečteno: 771x

Další články blogera

Tomáš Houška

České houfnice v Azerbajdžánu. Na koho asi budou střílet?

Zprávička o tom, že čeští zbrojaři prodali nějaké ty houfnice Azerbajdžánu (přes mezinárodní zákaz), v médiích zapadla. Děje se toho hodně a nejčastější reakcí byla radost, že jsou naši zbrojaři šikovní. Víme koho vyzbrojujeme?

2.10.2017 v 18:05 | Karma článku: 23.75 | Přečteno: 631 | Diskuse

Tomáš Houška

Manifest pijáka kávy

Mám rád dobrou kávu. To je problém, protože míst, kde mi ji připraví, je tuze málo. Po Praze kromě čaovny U legionáře tak dva tři další podniky a to je vše. Nemáte náhodou cukrárnu, bar nebo kavárničku? Pak by to bylo pro vás.

11.7.2017 v 9:35 | Karma článku: 18.59 | Přečteno: 541 | Diskuse

Tomáš Houška

Zborov

Původně jsem chtěl napsat velký podrobný článek o bitvě a souvislostech, o tom, co se dělo před 100 lety. Ale nějak jsem si to rozmyslel, do duše se mi vloudily souvislosti zcela současné.

2.7.2017 v 9:42 | Karma článku: 23.07 | Přečteno: 577 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Zbyšek Hlinka

„Veselé“ příhody s hygienickou stanicí – jednání v omylu

Po návštěvě úřadu jsem se ocitl v patové situaci. Předělání projektu (natož pak stavby) nepřicházelo v úvahu z finančních důvodů. Jednání obou úřednic bylo natolik přesvědčivé, že jsem nabyl dojmu,

22.10.2017 v 19:06 | Karma článku: 10.15 | Přečteno: 282 | Diskuse

Richard Siemko

Svoboda a přímá demokracie s jedinou podmínkou

Je docela smutné, když nás na naše nelogické jednání musí upozornit napůl cizinec. Naše tradiční strany v tomto selhaly.

22.10.2017 v 17:08 | Karma článku: 29.57 | Přečteno: 1091 | Diskuse

Jakub Zeman

Proč urážet někoho s opačným názorem ve volbách?

V pátek a včera proběhly v České republice volby do poslanecké sněmovny. Ať se to někomu líbí nebo ne, byly demokratické. A právě to se spoustě lidí v „demokratické“ České republice očividně nelíbí.

22.10.2017 v 16:00 | Karma článku: 32.67 | Přečteno: 746 | Diskuse

Karel Ábelovský

Kostky jsou vrženy

... a co bude dál, záleží ne na všech, ale na mnoha aktérech volebního klání, které pravda z dnešního pohledu, nebylo asi příliš šťastné - ale po bitvě, bývá mnohý generál, jak se říká. 3 + 1 osobní postřeh k výsledku voleb.

22.10.2017 v 12:30 | Karma článku: 17.36 | Přečteno: 616 | Diskuse

Richard Siemko

Volby 2017 a chytrému napověz, hloupého trkni

Vždy po volbách si dám tu práci, že si spočítám, kolik vlastně údajné parlamentní strany získaly skutečných hlasů v procentech z počtu oprávněných voličů.

22.10.2017 v 12:12 | Karma článku: 27.11 | Přečteno: 1705 | Diskuse
Počet článků 212 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4067

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. 

Žiju hlavně psaním filmových příběhů - v poslední době to je nejvíc sto let starý příběh Poslední velikonoce. A ve volných chvílích také cestování časem.

Blog jsou moje "myšlenky pozdě v noci", často hodně o politice a věcech, které se do mé pozornosti vtírají, aniž by byly zvány.  Pro "facebookové" čtenáře mého blogu mám FB stránku Sedmá vlna, kde najdete  upozornění na všechny nové články na blogu a různé drobnosti, které mi upadnou od ruky. Kdo nejste Facebookový, najdete vše přehledně tříděné a snadno listovatelné na www.SedmaVlna.cz.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.