Vzhledem k tomu, že se Zlatí slavíci propírají už i ve sněmovně, je jasné, že je zle. Slavíci se asi pokazili a nefungují, jak mají.
Udělat soutěž o nejlepší kapelu nebo zpěváka, je stejně praštěná věc, jako hledat nejlepší filmy, knížky, obrazy... Ono to prostě nejde z principu. Spoustu lidí to možná přivede k nepříčetnosti a nazvou mě ignorantem, ale nic jako dobrá a špatná hudba neexistuje. Neexistují ani dobré a špatné filmy. Kvalita, kterou jim přisuzujeme totiž není zakódovaná v nich samotných, ale vzniká až srovnáním našeho ideálu, co chceme slyšet, s tím, co zní. Případně, co v kině vidíme.
Při neexistenci dobré a špatné hudby zůstává pouze hudba, která se nám líbí a která se nám nelíbí. Když to líbí odhlasuje dost velký počet posluchačů, je to hudba populární, když to odhlasují kritici, je to hudba odpovídající estetickému kánonu, ale nikoli automaticky dobrá. Protože ten kánon je poplatný době a místu, potažmo sociální skupině.
Jestli to potud znělo moc akademicky, ulevím vám. Zlatí slavíci se nesnaží hledat hudbu a hudebníky "dobré", hledají ty populární. Oblíbené. A oblíbení muzikanti nemusí odpovídat vůbec ničemu, krom toho, že mají početné publikum.
Pokud se nám nelíbí, co to početné publikum poslouchá (na co chodí do kina), měli bychom před vynesením odsudku, že jde o balíky, burany a případně nácky, hodně rychle zabrzdit a zklidnit se. Protože to, že někdo nevyznává stejné estetické ideály jako my, neznamená vůbec nic, než to, že prostě vyznává ideály jiné. A jestli jsme zrovna vystudovaní hudebníci či uměnovědci v tom nehraje vůbec žádnou roli. Ani ten nejzdatnější kritik nemá totiž ani o milimetr "lepší" vkus než ti, kterým spílá do buranů. Má ho prostě jiný.
Pochopit tuhle elementární pravdu by ovšem měli v první řadě ti, kdo nějakou teorii umění někdy studovali.
Ten vzteklý křik, že slavíci zhnědli, a jestli je vůbec správně, že se tam dostal nějaký divný chlápek, a kdože se to všechno natlačil mezi ty "správné" celebrity, spíš ukazuje, že hudební kritici a uměnovědci by měli ještě trochu zasednout do škamen a něco se přiučit.
Popularitu nejde nařídit, ani zakázat. Pokud tedy nežijeme v totalitě. Jestli jsme zdravá společnost, přijmeme, že je populární i leccos z toho, co se nám osobně nelíbí. A nečiní to z nás někoho lepšího a oprávněného opovrhovat davem. Jestli voláme po kontrole popularity a zasahování do žebříčků popularity, spějeme k totalitě. A totalitu paradoxně vždy přinesou hlasatelé toho jediného správného názoru, správné hudby a umění vůbec.
