Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jarmuk - zapomenutá bitva, která změnila běh dějin

15. 08. 2016 8:24:00
V srpnu 636 se odehrálo válečné střetnutí mezi "bandou pouštních lupičů" a početnou, pravidelnou byzantskou císařskou armádou. Když většina čtenářů přečte, že šlo o bitvu u Jarmuku, pokrčí rameny. Nikdy o ní neslyšeli.

Byzanc na křižovatce

Na začátku sedmého století se odehrávaly dramatické příběhy, které měly mít vyústění, jež ovlivnilo celá staletí dějin. První příběh nás zavede do Byzance. Císař Herakleios zdědil stát v ekonomicky velmi špatné kondici a jeho vláda byla provázená trvalou snahou vrátit Byzanci politickou i ekonomicou sílu, kterou měla za vlády Justiniana před zhruba sto lety.

Na počátku své vlády přišel o Damašek, Aleppo, Jeruzalém a další města, která obsadili Peršané. I když je vybojoval zpět, pozice Byzanců tady nebyly nejpevnější, protože i když byl odpor Židů dvakrát krvavě a velice důsledně zlomen, bylo jasné, že kdesi v hloubce stále latentně žije touha Židů obnovit samostatnost svého státu. Persie je v tom sice trochu zklamala, ale jejich loyalita vůči Byzanci nebyla veliká a na války mezi Byzancí a Persií koukali s nadějí, že vytvoří prostor pro osvobození.

Balkán opakovaně plenily nájezdy spojených avarsko-slovanských hord, přičemž poslední se odehrál ještě v roce 625, a vetřelci dokonce po nějaký čas obléhali samotné hlavní město Konstantinopolis. Podle některých historiků byl jedním z velitelů obléhatelů i později slavný kupec Sámo. Protože poměrně logicky neuspěli, jejich svaz se rozpadl a následovala krátká válka mezi Slovany a Avary, ve které se Slované emancipovali a kupec Sámo se proslavil jako velký panovník vládnoucí z našeho území. Byzanc si oddechla, protože Balkán těmito nájezdy značně trpěl a boj za obnovení územní celistvosti Byzance na dunajské hranici vázal značné vojenské - a tím i ekonomické - síly.

Herakleios tedy provedl některé reformy v armádě, mobilizoval síly a dokázal bojovat na dvou frontách - jak na Balkáně, tak na východě. V roce 613 vyhnal perská vojska z Anatolie, odtud vpadl k Aleppu, ale tam toto jeho tažení skončilo fiaskem, ze kterého se Byzanc několik let vzpamatovávala. Až v roce 622 měl konečně dostatečnou vojenskou sílu a porazil Peršany na Kavkaze. Mezitím porazil Avary u Konstantinopole a mohl se věnovat východu říše naplno. V zimě 627 vpadl do Mezopotámie a rozdrtil Peršany ve velké bitvě u Ninive. V Persii vypukla panika, protože se v ohrožení ocitlo samo hlavní město Ktesifon. Panika přerostla v povstání a krále Chusraua II. povstalci nejdříve zajali, pak zabili. Čtenáře historických dramat asi nepřekvapí, že v čele povstání stál princ Kavad II., který se za jásotu povstalců následně stal králem místo svého otce. Uzavřel s Byzancí mír, ve kterém Heracleiovi přepustil veškerá sporná území - včetně Egypta, Izraele a Sýrie. Nový perský král s Herakleiem dokonce uzavřel spojenectví a vzal si Herakleiovu sestru za ženu (přesný příbuzenský vztah se někdy zpochybňuje a má víc variant).

V roce 627 tu tedy byla Byzantská říše, zdánlivý dokonalý vítěz dvou vleklých válek. Nicméně vítěz ekonomicky i vojensky zcela vyčerpaný.

Arabské jaro

Mezitím se úplně jiný klokotný příběh odehrál na Arabském poloostrově. Pouštní lupič Mohamed nejdříve ovládl Meddínu a Mekku a během roku 630 železem a krví sjednotil arabské kmeny, i když s jistotou jen ty ve střední části Arábie. Když v roce 632 zemřel, vypuklo dilema, kdo převezme jeho žezlo, či spíš meč. Mohamed neměl žádné syny a nárok si činilio několik lidí - manžel Mohamedovy dcery Fatimy Alí, Mohamedův tchán Abú Bakr (otec nejmladší manželky Aiši, další předáci a členové Mohamedovy suity Umar a Abú Ubejda. Abú Bakr a Umar se v tu chvíli spojili a protože v den volby mělli značnou vojenskou převahu, vynutili si zvolení Abú Bakra jako náměstka Mohamedova, chalífy. Alí uznal postupně jeho autoritu, ale zřetelně jen pod nátlakem.

(Mimochodem mocenské přetlačování mezi stranou Abú Bakra a Alího pokračovalo ještě řadu let, vyplulo napovrch po pár letech, kdy byl Alí zvolen čtvrtým chalífou a krátce poté zavražděn. Jeho stoupenci nesouhlasili s volbou Alího nástupce a islám se tak rozpadl na větev sunnitskou - strana Ummájovců - a šíitskou - strana Alího dědiců. Toto islámské "schizma" je tedy věcí čistě historicko-mocenskou - jako středověká papežská schizmata, v ničem se nepodobá třeba sporům týkajícím se výkladu víry jaký je třeba mezi katolíky a protestanty.)

Celé společnství arabských kmenů spolu moc nedrželo (dokonce vypuklo velké povstání proti islámu) a hrozilo, že se velmi rychle zase rozpadne. Abú Bakr se ale důsledně držel toho, co se naučil od Mohameda, a vnutil Arabům politiku trvalé expanze. Povstalci byli poraženi, zmasakrováni a do budoucna byly arabské kmeny zcela zaměstnány loupežnými výpravami do okolních zemí.

Nájezdy vedly nomádské oddíly v počtu asi 500 až 2.000 lidí, a většinou měly charakter klasické pustošivé loupeživé výpravy. Mířily občas na jih Persie, více do Mezopotámie, ale nejvíce do Izraele. Cílem bylo plenění sousedních zemí, zotročování zajatců - a zaměstnávání horkokrevných Arabů. Některá větší města těmto bandám raději začala platit výpalné, což ovšem útočníky jen přesvědčilo, že další expanze mají smysl.

V roce 634 do Izraele a Sýrie vyrazilo několik takových proudů, které důsledně plenily a drancovaly celé území. Spojili se v Sýrii, kde proti nim vystoupil s narychlo svolanou místní vojenskou hotovostí bratr císaře Theodoros. Jeho síly ale k porážce teď už početných arabských houfů nestačily, a proto se stáhl na sever.

Abú Bakr decimoval a plenil venkov, ale k útoku na velká města si netroufl. Situace byla špatná pro obě strany - Byzantinci si nemohli dovolit nechat úplně zpustošit celou provincii, ale ani Abú Bakr nemohl příliš odkládat rozhodnutí situace, protože ač si v počátku vybudoval značnou reputaci, ta se vinou případného neúspěchu, nebo protahování akce mohla rychle rozplynout. Ale toho už se nedožil a zemřel. Nástupcem se stal jeho přítel a spojenec Umar. Ten velitelem Arabů v Sýrii jmenoval vojevůdce Chálida ibn al-Valida.

A Chálid šel rozehrát nejdrzejí hru, jakou uměl. Většinu obyvatel, kteří by předtím třeba i váhali jestli nepovstat proti Byzanci, tím nahnal zpět do náručí Herakleia. Celé území od Aleppa, přes Damašek a Jeruzalém až ke Gaze Chálid plenil se vší důsledností, jakou dokázal. Obyvatelstvo zotročoval a odváděl na jih. Obyvatelé se stáhli pod ochranu velkých měst, ale stále víc bylo jasné, že je to krátkodobé řešení, protože zásoby se jednou vyčerpají a pokud zemi zničí ekonomicky, velká města nepřežijí svá okolí o moc déle.

Válka nebo potírání banditů?

Herakleios posílil své spojenectví s Persií, svou dceru (možná vnučku) provdal za králova syna a korunního prince Jazdegetha. Získal tím nějaké vojenské síly, další oddíly mu poskytli vazalští Arméni. A z vlastních zdrojů co nejrychleji složil co nejsilnější armádu.

Na začátku roku 636 v Aleppu sešikoval poměrně značné vojenské síly. V jeho armádě byly jednotky Byzantinců, Thráků, Slovanů, Arménů, Franků, Gruzínů, Peršanů a k překvapení dnešních lidí i Arabů. K tomu je potřeba říci, že poslední dvě staletí tvořili Arabové důležitou součást císařské jízdy a účastnili se prakticky všech velkých válek, které Byzanc vedla, a v dané době zdaleka neplatilo, že co Arab, to muslim. Takže pro-císařští Arabové byli většinou buď prostě pohané, nebo v této době nejčastěji křesťané.

Armáda byla rozdělená do pěti hlavních "divizí". Císařští generálové Gregorian a Daijrjan, podle jména pocházející z Kavkazu, veleli hlavním císařským silám. Slovanům velel vojevůdce citovaný jako Buccinator, nejspíš pocházel odněkud z Balkánu. Arabskému kontingentu velel Jabalh ibn al-Ainah. Peršanům velel některý z důstojníků perského krále, zdroje se liší ve jménu. Další arménský šlechtic Vahan velel Arménům, ale byl i odpovědný za celkové operační velení celé armádě. Hierarchicky hlavním velitelem armády byl jmenovaný císařův bratr Theodoros. Sám císař hodlal vojenské operace koordinovat z Aleppa. Z pohledu Herakleia šlo o "asymetrický" konflikt, vyčištění provincie od lupičů pronikajících sem odkudsi z pouštní oázy na jihu.

Celkové početní stavy zformované armády se podle zdrojů velmi různí. Středověké arabské kroniky o nich psaly jako o síle kolem 400.000 mužů. Což s jistotou víme, že je naprostý nesmysl a číslo bylo nadsazené záměrně z propagandistických důvodů. Byzantské zdroje, které se opírají i o účetní knihy, mluví o celkových 40.000 mužích, ovšem moderní historie je přesvědčena o tom, že do tohoto počtu je zahrnutý poměrně značný počet podpůrných jednotek, trénu apod. Reálná vojenská síla bojujících tedy nejspíš byla někde kolem 35.000 mužů. Každopádně to byla impozantní vojenská síla.

Celou provincii mezitím drancovaly islámské bandy. Když se císařská armáda dala do pohybu, byly muslimské síly zrovna rozdrobené na velkém území. Chálid ibn al-Valid si počínal přesně tak jako všichni nomádi a své vojenské síly rozdělil na nejspíš 5 hlavních skupin po zhruba 5.000 lidech. Jedna z těchto band přitom ohrožovala bezprostřední okolí Jeruzaléma, další Damašek. Sám Chálid ibn al-Valid se nejspíš okoušel o štěstí přímo u zdí Damašku. K útoku na město neměl kapacitu, protože jeho bandité nedokázali útočit na hradby měst, ale mohl město vyhladovět anebo obránce vyprovokovat k nějaké nepředloženosti.

Theodoros proto s armádou zamířil nejdříve k Damašku. Ovšem Chálid ibn al-Valid ustoupil od města sotva mu hlídky přinesly zprávu o blížícím se vojsku. A Theodoros se pustil do jeho pronásledování směrem k Jeruzalému. Jenže k Jeruzalému se Theodoros ani nedostal, když mu jeho hlídky zvěstovaly, že Chálid se s muslimským vojskem uhnul na východ a pokouší se Theodora odstřihnout od Damašku. A tak se Theodoros pustil přímo proti nepříteli. Podle všech informací měl před sebou stále mít houf banditů o síle kolem 5.000 mužů.

Jenže se stalo něco úplně jiného. Během těchto prvních manévrů stáhnul Chálid všechny síly k sobě - což mu umožňovala mnohem větší manévrovatelnost jeho vojska. Takže Theodoros nepronásledeval houf osmkrát slabší, ale měl proti sobě sílu zhruba 25.000 mužů. Chálid ustupoval nejdřív na východ ostře zařízlým údolím, či spíš strží, (dnešní Vádí ur-Ruqqad), zhruba severozápadně od Golanských výšin, po dvou dnech ze strže vystoupal nahoru na planinu u Jarmuku a tam zaujal pozice asi 2 km od hrany strže na vrcholu dlouhého a poměrně prudkého svahu. Navíc na místě, kde byly zdroje vody.

Planina u Jarmuku

Když Theodoros vystoupal ze strže za ním a viděl situaci, byla to rána. Nepřítel čekal na vrcholu prudkého kopce a to v síle asi pětkát větší, než s jakou Theodoros počítal. Nevýhoda byla i v přístupu k vodě. Chalid jí měl přímo na místě, v provizorním táboře na vrchu. Theodoros si jí musel nechal přinášet z hluboké strže za sebou.

Theodoros ovšem měl stále ještě skoro dvojnásobnou početní převahu a vysoké mínění o vlastní profesionální armádě ve srovnání s kočovnými bandity tvořícími Chálidovo islámské vojsko.

Jenže Theodorova armáda měla pár, jak se později ukázalo závažných, slabin: Jednotlivé části armády byly často špatně koordinované, většina vojáků měla minimální výcvik a minimální reálné vojenské zkušenosti. Ačkoli (nebo protože?) Byzanc za sebou měla dlouholeté války, měl Herakleios k dispozici jen velmi málo opravdu schopných zkušených důstojníků i veteránů.

Za určitých okolností by tenhle handicap nemusel vadit tolik. Pokud by Theodoros volil promyšlenou obrannou taktiku, mohl hrát poměrně dobrou hru. Theodoros měl většinou těžkou pěchotu. Vlastní císařská jízda byla spíš stále tou klasickou post-římskou pojízdnou pěchotou, kdy koně vojáci používali k přemístění na místo boje, ale bojovat byli zvyklí už pěšky. Kvalitnější opravdovou jízdu měl Theodoros jen v arménských a perských řadách, ale stále to nebyla elitní jízda, jako třeba těžcí katafrakti. Nejpoužitelnější pro danou situaci byl jízdní oddíl křesťanských Arabů, ale ten nebyl početný.

Chalid měl podle všeho zhruba půl napůl lehkou pěchotu a typickou lehkou arabskou jízdu. Arabská pěchota byla vyzbrojená velkými pletenými štíty, které sice neměly velké trvání, ale pěšák se za nimi mohl celý schovat aniž by mu štít svojí vahou komplikoval pohyblivost.

Bitva

Kdyby na místě Theodora byl zkušený generál (Byzantinci mohli jen se slzou v oku vzpomenout na Belisaria), pravděppodobně by otočil své vojsko zpět k Damašku a nejdříve promyslel taktiku, která proti nomádům za této situace může být vítěznou. Jenže to Theodoros neudělal. Místo toho (podle kronik 14. nebo 15. srpna 636) zaútočll do svahu proti pohyblivější muslimské armádě. První den se nesl v duchu několika tvrdých střetů kdy Chálid dokázal ustupovat a přeskupovat kdykoli někde císařští získávali převahu, a dělat Theodorovi problémy, kde těžká pěchota v horku ztrácela dech.

Večer mohl Theodoros s veliteli bilancovat situaci. Obě armády se ocitly zpět na výchozích pozicích. Ztráty na obou stranách nebyly velké. Císařská armáda ale byla upocená a unavená, muslimové evidentně mnohem čerstvější a morálně povzbuzení tím, že dokázali odolat útokům.

Velitel císařské armády nemusel být Belisarius, aby v tuhle chvíli pochopil, že takhle to nemá smysl. Z čistě vojenského pohledu, Theodoros sice na místě měl početní převahu, ale proti sobě neměl nějaké nevycvičené trhany, ale vojsko složené z hrdlořezů, kteří sice poprvé v životě bojovali v pravidelné bitvě, zato posledních několik let nedělali nic jiného než že přepadali kupecké karavany, vesnice, vraždili a loupili. Za celý den se Theodorovi nikde a nikdy nepovedlo získat lokální převahu. Muslimské šiky těm jeho protékaly mezi prsty a vzápětí útočily v rýchlých protiútocích. Když o bitvě čteme dnes, zdá se nám na slunce jasné, že takhle útočit nejde a jediné rozumné řešení je prostě se vrátit a hledat jinou organizaci vojska, jinou taktiku - třeba vojenský vpád do Mekky, který by vyvrátil základnu nepřítele. Přičemž k takovému zásahu Theodoros nejspíš měl jak dostatečnou vojenskou sílu, tak ten pravý druh vojáků, který zvládne útok na opevněné město, kde mu muslimové nebudou moci uhýbat a přelévat se bojištěm.

Jenže Theodoros udělal něco, co dnes obtížně chápeme. Další den pokračoval v útocích. Jen zkoušel z funkčního pohledu nedůležité obměny taktiky. Nedůležité, protože podstata zůstávala. Přičemž se pravděpodobně přesně držel osvědčených učebnicových návodů, které měl nastudované. Dělal to celkem absurdních šest dnů.

Šestý den bojů zapůsobily dva rozhodující momenty. Za prvé - císařští vojáci byli na konci fyzických sil a bojová morálka se blížila nule. Za druhé - Chálidovi přijela početně nevelká posila, která ovšem mnohonásobně zvedla morálku i bojeschopnost muslimů. Výsledek byl očekávatelný: Naprostá vojenská katastrofa, zničení Theodorovy armády, tisíce mrtvých. Císařská armáda přestala existovat. A Herakleios neměl ani finance ani možnosti jak v dohledné době postavit armádu novou.

Z nadhledu čtrnácti staletí si dokážeme uvědomit dva klíčové momenty, ve kterých Theodoros selhal:

První poznatek se učí na vojenských akademiích dodnes. Není rozhodující, jak velká je vaše armáda. Důležité je, jestli jste dostatečně silnější v tom konkrétním místě, kde se právě bojuje, a jestli jste to vy, kdo drží iniciativu, kdo rozdává karty. Ne nadarmo Timur Lenk říkával Mít deset chlapů po ruce je víc než deset tisíc za kopcem. Theodoros nikdy nebyl silnější na tom místě bojiště, kde se bojovalo, kdykoli takovou převahu získával, muslimové se dokázali odpoutat a ustoupit - a naopak získat lokální převahu jinde.

Druhý poznatek je ještě obecnější - Theodoros podlehl pýše. V okamžiku, kdy mu jízdní hlídky zahlásily, že nahoře nad kopcem nestojí chabá banda, ale početná armáda, navíc ve výborném postavení, neměl ani vystupovat z údolí řeky a vrátit se. A když to neudělal předem, měl bitvu vzdát po prvním neúspěšném dni. Znáte to, jak je to s jízdou na mrtvém koni. Theodoros měl první večer dostatečně zřetelné důkazy, že obrazně jede na mrtvém koni. Kdyby mu ego dovolilo ustoupit, nepohřbil by svojí armádu a nezničil by vlastně celou Byzanc.

Důsledky bitvy

Vojensko-politický dopad bitvy byl totiž pro Byzanc devastující. Města v celé provincii se zpravidla po několika týdnech vzdala. Islámská vojska se pak bez reálného odporu rozjela po Byzantských provinciích a provedla blitzkrieg, který by němečtí stratégové mohli jen závidět. Během něho obsadila (a v dlouhodobém horizontu odsoudila k záhubě) všechna největší, nejbohatší a nejdůležitější kulturní centra tehdejšího světa. Jeruzalém odolával až do roku 638, ale jeho budoucnost byla předem rozhodnutá, Byzanc neměla vojenskou sílu, jak ho zachránit. 639 vpadl Amr ibn al-Ás do Egypta a 642 dokončil své tažením obsazením Alexandrie, kde zničil nejbohatší a nejvýznamější knihovnu své doby - a obsadil ekonomicky nejvýznamější zemi celého Středomoří. Jiné islámské vojsko tou dobou už obsadilo vojensky vyčerpanou Persii.

Když se dneska podíváme na mapu a představíme si země jako Sýrie, Egypt, Mezopotámie, Arménie (jak málo lidí si uvědomí, jak velké království tehdy Arménie byla!), pomyslí si mnoho lidí, že s tím Egyptem přeháním, že jde o nějaké chudé krajiny na okraji pouště. Jenže opak je pravdou. V době, kdy je zabral islámský chalifát, šlo o nejbohatší, nejúrodnější území, v nichž ležela největší a nejvýznamější města tehdejšího světa. Do bezvýznamnosti je přivedla až dlouhodobá nadvláda islámských Arabů. Egypt v době islámské anexe produkoval potraviny pro celé Středomoří a ekonomický výnos Egypta byl větší než ekonomický výnos všech ostatních byzantských provincií dohromady. Celé jihovýchodní Středomoří se mělo během následující islámské vlády z pozice bohatých, úrodných, kulturních oblastí přesunout do kategorie třetího světa.

Ze čtyř křesťanských partiarchátů (papež tehdy ještě nebyl obecně přijímanou hlavou církve) tři padly do rukou muslimům.

Byzanc se ocitla na okraji naprosté katastrofy. Je vlastně se zázrakem hraničící efektivita politické správy země, že i poté přežila tak dlouho. Persie na dlouhá staletí ztratila samostatnost, stejně jako ničivé byly důsledky pro Arménii. A samozřejmě pro židovský stát, kterému se nepovedlo obnovit nezávislost ztracenou v roce 79, ale dostal se jen z celkem civilizované okupace do okupace zcela barbarské. (Přestože v některých obdobích nebylo tak zle a polemika, byla-li horší nadvláda Říma-Byzance - nebo chalifátu by byla zajímavým vršením argumentů na obě strany.)

Kdybychom si přidali další mapy v delším období, bylo by to ještě viditelnější: V roce 711 se Tárik vylodil v dnešním Španělsku, další plenili Střední Asii, a jiní islámští velitelé se (neúspěšně) snažili obléhat samotnou Konstantinopolis. Necelých sto let po bitvě u Jarmuku už Araby zastavoval Karel Martell u Poitiers.

Následující vývoj řádsky zamíchal i etnickým složením obyvatel v celém regionu. Uvědomme si, že před rokem 636 žili Arabové v hloubi Arabského poloostrova. V Sýrii žili Syřané (jejich otomci jsou dnešní Syřané, tzv. Aramejci a Alavité), do severozápadního cípu dnešní Sýrie zasahovala Arménie, v dnešním Izraeli nebo Jordánsku Židé a početná menšina Řeků, v Egyptě Egypťané. Dnes jim pro srozumitelnost říkáme Koptové, kteří se během islámské nadvlády stali utlačenou menšinou ve vlastní zemi, podobně v dnešním Iráku a dalších zemích. Jarmuk odstartoval obrovskou etnicko-ideologickou arabsko-islámskou expanzi.

Ale důsledky byly ve skutečnosti ještě závažnější. Islámský chalifát před bitvou u Jarmuku byl skutečně jen kmenovým svazem pouštních lupičů sjednocených kolem nesmírně útočné a v tom směru efektivní vojensko-politicko-náboženské doktríny. Jejich útočišti byly pouštní oázy na okraji (respektive už za okrajem) tehdejšího světa. Po bitvě u Jarmuku se tahle banda proměnila ve stát s obrovským ekonomickým zázemím, mnoha městy a statisíci otroků. Nějakých padesát let po bitvě u Jarmuku už chalifát byl vojensky a ekonomicky nejsilnějším subjektem Středomoří.

Kdyby Theodoros tehdy sérií chybných rozhodnutí nezpůsobil zkázu císařské armády a podnikl třeba nájezd na samotnou Mekku a Meddínu, možná bychom dnes neměli tušení, cože to nějaký islám byl. Protože popravdě řečeno, takových různých sekt a ambiciozních dobyvatelů v období ranného středověku bylo tolik, že jejich jména by zabrala telefonní seznam.

Porovnáme-li různé vojenské střety v historii naší civilizace ne podle počtu padlých, geniality vojevůdců nebo elegance taktiky, ale podle historických důsledků, můžeme naprostou většinu bitev a válek, které plní učebnice dějepisu, zapomenout a místo nich tam přidat: Jarmuk 636. A pro jistotu i s vyprávěním, proč skončila, jak skončila.

Banda lupičů porazila v boji supervelmoc a během pár let vytvořila supervelmoc vlastní. Protože ta stará supervelmoc si byla jista svou silou. Před bitvou u Jarmouku by nikdo nevěřil, že se něco takového může stát. Uspořádání světa bylo vnímáno jako jistota, pozice Byzance neotřesitelné. Že by ho mohl ohrozit houf primitivních beduínů zvyklých žít z prachsprostého lupu, by všem přišlo absurdní. Herakleios si nejspíš byl zcela jistý nejen tím, že to zvládne, ale i tím, že onu podivnou sektu prostě jen včlení do nábožensky pestré směsice vlastního obyvatelstva. Onu křehkost zdánlivých jistot bychom si měli uvědomit vždy, když jsme si jisti, že budoucnost se bude ubírat odhadnutelným směrem.

Související články

Den, který rozhodl, že Evropa nebude islámská
Gótové u Adrianopole
Bič Boží vymetající zkaženou civilizaci
Dobytí Cařihradu

Autor: Tomáš Houška | pondělí 15.8.2016 8:24 | karma článku: 37.88 | přečteno: 3928x

Další články blogera

Tomáš Houška

České houfnice v Azerbajdžánu. Na koho asi budou střílet?

Zprávička o tom, že čeští zbrojaři prodali nějaké ty houfnice Azerbajdžánu (přes mezinárodní zákaz), v médiích zapadla. Děje se toho hodně a nejčastější reakcí byla radost, že jsou naši zbrojaři šikovní. Víme koho vyzbrojujeme?

2.10.2017 v 18:05 | Karma článku: 23.75 | Přečteno: 631 | Diskuse

Tomáš Houška

Příběh Arménie

Pro mnoho lidí je Arménie tajemnou zemí někde daleko, a když máme zalovit v paměti, co jsme se o ní učiili v dějepise, většinou musíme přiznat, že nic. Výlet do té současné nechám na příště, pojďme nahlédnout do její historie.

26.9.2017 v 10:15 | Karma článku: 22.80 | Přečteno: 771 | Diskuse

Tomáš Houška

Manifest pijáka kávy

Mám rád dobrou kávu. To je problém, protože míst, kde mi ji připraví, je tuze málo. Po Praze kromě čaovny U legionáře tak dva tři další podniky a to je vše. Nemáte náhodou cukrárnu, bar nebo kavárničku? Pak by to bylo pro vás.

11.7.2017 v 9:35 | Karma článku: 18.59 | Přečteno: 541 | Diskuse

Tomáš Houška

Zborov

Původně jsem chtěl napsat velký podrobný článek o bitvě a souvislostech, o tom, co se dělo před 100 lety. Ale nějak jsem si to rozmyslel, do duše se mi vloudily souvislosti zcela současné.

2.7.2017 v 9:42 | Karma článku: 23.07 | Přečteno: 577 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Zbyšek Hlinka

„Veselé“ příhody s hygienickou stanicí – jednání v omylu

Po návštěvě úřadu jsem se ocitl v patové situaci. Předělání projektu (natož pak stavby) nepřicházelo v úvahu z finančních důvodů. Jednání obou úřednic bylo natolik přesvědčivé, že jsem nabyl dojmu,

22.10.2017 v 19:06 | Karma článku: 10.15 | Přečteno: 282 | Diskuse

Richard Siemko

Svoboda a přímá demokracie s jedinou podmínkou

Je docela smutné, když nás na naše nelogické jednání musí upozornit napůl cizinec. Naše tradiční strany v tomto selhaly.

22.10.2017 v 17:08 | Karma článku: 29.57 | Přečteno: 1091 | Diskuse

Jakub Zeman

Proč urážet někoho s opačným názorem ve volbách?

V pátek a včera proběhly v České republice volby do poslanecké sněmovny. Ať se to někomu líbí nebo ne, byly demokratické. A právě to se spoustě lidí v „demokratické“ České republice očividně nelíbí.

22.10.2017 v 16:00 | Karma článku: 32.67 | Přečteno: 746 | Diskuse

Karel Ábelovský

Kostky jsou vrženy

... a co bude dál, záleží ne na všech, ale na mnoha aktérech volebního klání, které pravda z dnešního pohledu, nebylo asi příliš šťastné - ale po bitvě, bývá mnohý generál, jak se říká. 3 + 1 osobní postřeh k výsledku voleb.

22.10.2017 v 12:30 | Karma článku: 17.36 | Přečteno: 616 | Diskuse

Richard Siemko

Volby 2017 a chytrému napověz, hloupého trkni

Vždy po volbách si dám tu práci, že si spočítám, kolik vlastně údajné parlamentní strany získaly skutečných hlasů v procentech z počtu oprávněných voličů.

22.10.2017 v 12:12 | Karma článku: 27.11 | Přečteno: 1705 | Diskuse
Počet článků 212 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4067

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. 

Žiju hlavně psaním filmových příběhů - v poslední době to je nejvíc sto let starý příběh Poslední velikonoce. A ve volných chvílích také cestování časem.

Blog jsou moje "myšlenky pozdě v noci", často hodně o politice a věcech, které se do mé pozornosti vtírají, aniž by byly zvány.  Pro "facebookové" čtenáře mého blogu mám FB stránku Sedmá vlna, kde najdete  upozornění na všechny nové články na blogu a různé drobnosti, které mi upadnou od ruky. Kdo nejste Facebookový, najdete vše přehledně tříděné a snadno listovatelné na www.SedmaVlna.cz.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.