To, co máme nejdostupnější, je prostě kupovat produkty z jejich zemí. Budeme-li pozorní, budeme vybírat takové (a od takových dodavatelů), kde je zajištěno, že za tu práci dostali lidé spravedlivě zaplaceno. Pytlíček investičních diamantů tedy Afričanům moc nepomůže, i když za něj vysolíte stopadesát tisíc. Pytlík kvalitní kávy z Etiopie, Keni nebo Tanzánie ano.
Chcete-li pomoci víc, jeďte tam a utrácejte tam za jejich služby. Je to další férová možnost. A evidentně potenciálně krásná dovolená.
Obě mají společné to, že z Afričanů nedělají obdarovaného, ale proběhne to na principu obchodu mezi dvěma rovnocennými partnery.
Možná ale chcete nezištně pomoci nad rámec prosté výměny. I tady máme řadu možností.
Ze všeho nejvíc potřebují, aby se v celé Africe stalo standardem, že všechny děti absolvují školu a získají základní vzdělání. Všechny děti znamená kluci i holky. A mám tendenci říci, že holky hlavně a vysvětlení by si vyžádalo samostatný článek. Chceme-li jim opravdu pomoci, zapojme se do některého programu, který pomáhá zakládat koedukované školy, tedy školy, které respektují rovná práva kluků a holek a vzdělávají je společně. Pomáhá dětem v tom, aby do nich mohly chodit, pomáhá vzdělat jejich místní učitele atd. Je to běh na dlouhou trať a je to ze všech druhů pomoci ta, která pomůže nejvíce.
Jen o něco málo efektivní je systém tzv. miniúvěrů, který ovšem nemá nic společného s vydřidušskými SMS lichvářskými podniky u nás. Jde o to, že někdy i z našeho pohledu pár korun může lidem v opravdu chudých zemích pomoci změnit vlastní život. Administraci zase zařizují některé charitativní organizace a typicky to vypadá tak, že místní zemědělec si koupí jakýsi výrobní prostředek, který mu pomůže půjčku postupně splatit a odpíchnout se od dna. A investorovi se jeho vklad vrátí. Nejčastěji například - chudá žena si za úvěr koupí šicí stroj. Jsou to malé krůčky, ale zase - praxe ukázala, že jsou efektivní. Na rozdíl od těch velkohubých, kterými se rády chlubí OSN, EU, MMF a jim podobní.
V případě Afriky může být smysluplnou pomocí třeba pomoci jim najít a zprovoznit nový vodní zdroj, který jim pak v místě umožní efektivnější zemědělství.
Okamžitou pomocí, která nemá tak dlouhodobý dopad, ale někdy může zachraňovat životy, je když jim pomůžeme v provozu nemocnice třeba v případě epidemie.
Pak je řada možností, jak jim opravdu NEPOMŮŽEME, i když to tak na první pohled může vypadat. Patří sem většina charit, které dělají něco, co není vyjmenované výše, případně, které vám nenabízejí přesnou a transparentní kontrolu, co s vaším příspěvkem udělají (a nemusí jít rovnou o podvodníky).
Pro představu aspoň pár nejhorších možných nápadů:
Nepomůžeme jim, když jim pošleme potraviny nebo jiné hotové produkty. Opravdu ne. Potravinová pomoc zpravidla nadělá víc škody než užitku a i když mě teď útlocitlé aktivistky proklejí, je to způsob, jak Africe ublížit. A to hned několika způsoby. První je ten, že dodávkou potravin ekonomicky zlikvidujeme jejich vlastní zemědělce. Podporujme 2-3 roky libovolný stát potravinami a učiníme je trvale závislými na cizí pomoci, protože vlastní zemědělci zkrachují a opustí pole. Navíc místní lidé propadnou iluzi, že je vlastně dostatek potravin a geometricky začne růst populace. A to v zemi, která do té doby neuživila pořádně ani populaci stávající.
Nedávejme jejich zemědělcům ani naše osivo. Jednak není vyšlechtěné pro jejich podmínky a jednak je záměrně šlechtěné tak, aby ho zemědělec musel u producenta osiva kupovat opakovaně. Prostě do jejich zemědělství nezasahujme (krom zmíněné pomoci s vodou) a jen, budou-li nabízet, kupujme produkty.
Nepomáhejme jejich zemím finančně, a to ani ve formě úvěru. Pravidelně opakovaná zkušenost vede k tomu, že peníze nekončí v rozvoji ekonomiky, ale zůstane u místních elit, které si za ně zařídí luxusní život.
Nevyvolávejme v nich iluzi, že s tím co umí a znají (respektive neumí a neznají) mají naději přijít k nám do Evropy a mít se tu dobře. Tu naději reálně nemají. Všichni aktivisté by si to měli zopakovat před i po tom, co začnou psát nesmysly o xenofobii. Tahle naděje je nereálná smrtící chiméra. A jenom zločinec ji bude podporovat. Nejsou schopni vstoupit na náš pracovní trh ani se zařadit do společnosti. Nejsou-li schopni žít doma, nebudou toho schopni ani u nás. Tahle iluze je největší zlo, které jim můžeme nabídnout, Ještě větší zlo než bedny s kalašnikovy.
Nemají nic společného se zpravidla vzdělanými a kultivovanými lidmi prchajícími za komunismu z východní do západní Evropy, kde chtěli sdílet hodnoty západní civilizace. Nebudou šťastní a bohatí, jen svojí bídu, frustraci a později občanskou válku přinesou k nám.
V iluzi, že u nás najdou rajskou zahradu blahobytu, strčí peníze, které ani pro nás nejsou zanedbatelné, zločincům, kteří je naloží do plovoucích vraků a pošlou k břehům Evropy. Tenhle druh obchodu s lidmi se v posledních měsících stal nejvýnosnějším byznysem na planetě. Je to řádově větší lumpárna než prodej tvrdých drog. A jestli ho chceme zastavit, musíme ukázat, že nefunguje, a že když někdo těm zločincům peníze svěří, do žádného ráje nedopluje.
Jediné, čeho tu dosáhnou, je ještě daleko větší frustrace, než kterou možná trpěli doma a nám rozvrátí naše zatím jakž takž fungující ekonomiky a společnost. Každý terapeut ví, že chce-li opravdu někomu pomoci, v první řadě sám musí zůstat v pořádku. Jestli chceme pomáhat Africe, nesmíme si nechat rozvrátit vlastní země. Nejen že nemáme povinnost to udělat, ale nemáme na to s ohledem na vlastní děti ani právo.
Já vím, že evropské politické elity nás přesvědčují, že je naší povinností se do tohoto obchodu s lidmi zapojit a od převaděčů "odebírat" větší a větší množství jejich "zboží". Až začínám mít pocit získaný jakousi zkušeností z lumpáren našich vlastních politiků, že pokud politik masíruje média a nutí občany, aby podpořili evidentní křivárnu, začíná být zřejmé, že na ní sám profituje a otázkou začíná být jen, kolik procent z toho všeho jeho profit činí.
Takže neškoďme Afričanům. Pomozme jim společně. Jste pro?
Související články
Do Evropy nemíří žádní uprchlíci >>
Zapomeňte na svobodu, přichází svět míru >>