Cesta do hor

Pojďte vyrazit do jednoho pohádkového údolí a kouknout, jak se žije lidem ve stínu vysokých kopců.

Žijete si celý život pokojně v údolí mezi horami, jako všichni kolem. Pravda není tam moc sluníčka. Vlastně zasvitne jenom výjimečně když fujavice mezi mraky  prorve díru.

A kolem ty vysoké hory. Nejdřív hustý les, kam se nikomu moc nechce, ale budiž. Ale když stoupáte výš a výš, je to pravé peklo. Vstoupíte do mlhy, tedy mraků a není vidět na pár metrů před sebe. Nepříjemně lezavo, stále tu jemně mrholí, fouká vítr, pod kabát se krade zima. Brrrr! Lézt nahoru s jistotou znamená ztratit se v mlze. 

Však vám také od mala říkali, abyste tam nahoru nechodili. Kdoví, co se tam skrývá.

Občas to někdo zkusil a většina se raděj v půlce otočila a vrátila. Výstup nahoru je strašně náročný, je to prudký kopec a klouže to. Co chvíli zakopnete a fláknete sebou do té sloty. Ti, co se vrátili také byli vždycky pěkně potlučení, promáčení, vyčerpaní a odstonali to.

Najhůř ale dopadli někteří, kteří se z těch nebezpečných horských štítů nikdy nevrátili. S jistotou buď umrzli nebo se zřítili za skály. Všem se nám ztratili.

Jednou se jeden vrátil a říkal, že když se projde těmi mraky, člověk vyjde nad ně a tam nahoře je krásná obloha a slunce na ní svítí stále. Pravda, fouká tam. Ale že prý to stojí za to. Žvásty! Samé lži. Snažil se být zajímavý.

Chvíli se nás snažil obelstít a pak ho zase pohltila ta mlha a zmizel nám z očí.

Nejhorší na tom je, že těmi svými pohádkami plete hlavu mladým lidem a ti pak věří, že stojí za to vydrápat se po svahu vzůru. Že stojí za to riskovat, že si člověk namele a vymáchá v louži, protože se prý dá dojít někam nad mraky skoro až do nebe.

Nedá. Všichni víme, že nedá. Všude se to píše. 

Lidé mají pěkně zůstat dole v tom údolí pod mraky. Jenom blázen se snaží vylézt nahoru.

Také vám tuhle pohádku vyprávěli? Že celý život? Kolikrát jste v životě slyšeli, že na výstup nahoru nemáte a nemáte se o to ani pokoušet? Že správné je sklonit hlavu a orat to úhorovité pole.

A věříte tomu? Co byste řekli, že čeká toho, kdo se nebojí ztrapnit, vydat ze všech sil, jen aby viděl slunečnou oblohu?

Ti, co to nezkusí, prožijí klidný šedivý mraky zatažený život, ale mají své jisté.

Stojí za to to zkusit opustit jistotu a vydat se někam do svahu vzhůru?

Pokud myslíte, že ano, vzpomeňte si na tuhle pohádku. Na slunce, které svítí a hřeje ty, kdo vylezou nad horizont věčně zatažených mračen vzpomeňte pokaždé, až na tom svahu uklouznete, rozederete si kolena a dlaně a budete promočení a zablácení. Kdo chce dojít nad mraky, nesmí se bát projít jejich temnotou.