Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tajemství carského zlata

7. 02. 2015 11:51:31
Tu a tam vyplave jako temné strašidlo vzpomínka na vlak plný zlata, který se ztratil ve víru ruské občanské války. Z ruské strany pak pravidelně přichází obvinění, že ho ukradli českoslovenští legionáři. A když ne oni, kdo?

Většina čtenářů si přitom uvědomí zvláštní fakt: Že v temnotách nám většinou zůstává celá historie kolem československých legií. K nim se vrátíme jindy, slibuju, ale udělejme si malý exkurs do událostí, abychom pochopili, co se kolem carského pokladu dělo. Abychom nesuplovali učebnice, tak hodně zjednodušíme, ale snad mi to prominete.

V dubnu 1917 proběhla v Petrohradě revoluce, při níž abdikoval car a k vládě nastoupila prozatímní vláda v jejíž čele stál Alexandr Fjodorovič Kerenskij. S trochou zjednodušení to byla řekněme sociálně demokratická vláda. Na listopad vyhlásila volby. Šanci uspět měly v zásadě samé levicové strany - pravicové nestihly v carském systému vyrůst. Nejslabší mezi nimi byly, co do odhadu výsledku, bolševici. A proto trojice bolševických vůdců Lenin - Stalin - Trockij zorganizovala na konec října ozbrojený puč, který vešel do dějin jako říjnová revoluce. Aby se volby nestihly. Volby ale kupodivu ve většině Ruska stačily proběhnout a daly zapravdu odhadům: Zvítězil by v nich Kerenskij. Co to bylo platné, když reálnou moc uchopily bolševické rudé gardy. Kerenský s několika členy své vlády spasil holý život útěkem do Finska a odtud později do Londýna.

Nový, těžko říci jak za stávající situace legitimně vzniklý, parlament se zkusil sejít ještě v lednu, ale bolševici ho rozehnali střelbou a většina poslanců pak uprchla do povolžské Samary, protože tam byli pod ochranou Čechoslováků.

Ti tvořili armádní sbor v síle dvou divizí - asi 60.000 mužů, do té doby právně součást ruské armády. Chvilku ještě trvala naděje, že se probije směrem na západ. A že se žádným způsobem nebude vměšovat do právě vypuklé občanské války.

Jenže pak bolševici na jaře 1918 podepsali Brestlitevský mír s centrálními mocnostmi a bylo jasné, že tak snadné to nebude. Většina legií totiž byla kolem Volhy a směrem na Sibiř. Trockij se rozhodl, že legie buď přestoupí do Rudé armády, nebo je prostě zničí, vojáky odzbrojí, pošle do dolů, vydá Německu jako vlastizrádce a podobně. V květnu 1918 došlo k takzvanému čeljabinskému incidentu a po něm Rudá armáda začala útočit na legionářské kolony odcházející na východ. Tak neutralita skončila.

Rusko v té době mělo prozatímní vládu v londýnské emigraci, bolševickou vládu vzniklou pučem v Moskvě. Jeden parlament vzešlý z voleb v Samaře a druhý čistě bolševický také v Moskvě. Spojovalo je to, že oba byly zcela zbytečné.

Na území Ruska se pohybovalo několik vojenských seskupení - na jihu Ukrajiny a na Krymu byly armádní sbory věrné Kerenskému pojmenované jako Národní armáda, ale pro zjednodušení se většinou označovali jako "bílí". V prostoru Ruska a Ukrajiny bojoval další armádní sbor, který vybudovali anarchisté. Ti se zvlášť nelišili od bolševiků, ale neuznávali jejich vládu. Na Ukrajině krom toho bojovala ukrajinská národní armáda, která podle potřeby měnila strany a usilovala hlavně o osamostatnění Ukrajiny. V Povolží operovalo několik sborů dalších "bílých" generálů - různou měrou se hlásících k Národní armádě, někteří i k věrnosti carovi, a většinou za Kerenského bojovali kozáčtí atamani - třeba generál Mamontov se takhle s praporem kozácké jízdy probil za frontu a působil mezi bolševiky strašnou spoušť.

Mezi bílými v mnohém vynikal admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak. Velkou reputaci získal během první světové války a po dubnové revoluci vystupoval tak razantně, že mnoho Rusů ho považovalo za budoucí hlavu státu. Po vypuknutí bolševické revoluce se vydal do zahraničí a přemlouval spojence k intervenci.

Legionáři chvíli plánovali odchod severní cestou - k Archangelsku a pak loděmi kolem Skandinávie. Takže když je spojenci požádali, aby neodcházeli z Ruska východní cestou, ale pomohli porazit bolševické povstání - aspoň tak to tehdejší politické elity v Evropě viděly - vypadalo to jako plán, který má svou logiku. Ze severu pomohou Britové, z Jihu Francouzi, ve Vladivostoku se vylodí Japonci a Američané a přijdou na pomoc z východu.

Velkou regulérní bitvu s rudými svedli o dvousettisícové město Kazaň. Útočili proti početně mnohem silnější bolševické armádě, ale jejich odhodlání rozhodlo. A tady se poprvé do hry dostává vlak naložený zlatem. Do Kazaně ho hned z počátku revoluce nechal odvézt z Petrohradu Kerenský - a pokladu byla přidělena ochrana 300 vojáků. Což stačilo jako ochrana před "malými" zloději, ale ne jako ochrana před bolševiky. Proto Čechoslováci vlak v podstatě hned odvezli do Samary, kde měli velkou posádku a kde byl ve větším bezpečí.

Pro legionáře to celé byl tak trochu šok. Prostí vojáci se cítili být podvedení svými veliteli, velitelé podvedení Kolčakem. Obyvatelé Kazaně navíc byli sice nadšení z příchodu někoho, kdo vyhnal rudé, ale zcela neteční k tomu, že by se sami zapojili do bojů. Čechoslováci měli pocit - a ke všemu možná oprávněný - že Kolčakovi ve skutečnosti nešlo ani tak o Kazaň, ale právě o tenhle vlak a vlastně je zneužil.

Ale vlak odvezli z Kazaně a (poprvé) protokolárně Kolčakovi předali. Z té doby máme první inventuru jeho obsahu. Problém byl, že Kolčakovi vojáci byli natolik nespolehliví, že prakticky ochrana vlaku další dlouhé období byla smíšená: Na rotu Rusů připadala rota Čechoslováků, přičemž jedni druhým nevěřili. Čechoslováci byli přesvědčeni o tom, že ruští velitelé by ve skutečnosti bez dozoru nechali zlato sami rozkrást, Rusové legionářům nevěřili, že si zlato nechtějí nechat pro sebe.

O samotou Kazaň se pak strhla druhá bitva. Bolševici sem přeskupili síly, které Čechoslováky přečíslovaly zhruba desetinásobně a slíbená pomoc intervenčních sborů od západních mocností prostě nepřišla.

S určitým odstupem času, když si věci řekneme naplno, naši západní spojenci nás poprvé nehodili přes palubu v Mnichově, ale stejně odepsali legionáře už u Kazaně o dvacet let dříve. Bitva byla totiž velmi tvrdá, a i když výsledek zdánlivě vypadá nevalně (Legie se z Kazaně stáhly), patří ke třem velkým bitvám pro které na naše "ruské" legionáře máme být právem hrdí.

Během bitvy o Kazaň se také naplno projevilo, že nejhoršími vojáky v ní jsou Kolčakovi kvazi-žoldnéři, o něco méně špatní jsou rudí, ale pravidelně se stávalo, že posledními, kdo proti přesile rudých stáli bok po boku byli legionáři a kozáci.

Ale zpět k vlaku a pokladu - Legie sice ustoupily od Kazaně a začalo opravdové stahování na východ, ale to už tuny zlata dávno dorazily do Omska a pod plnou kontrolu je převzal Kolčak. Byla provedena druhá inventura, s totožným výsledkem jako první, a bylo potvrzeno předání zlata Rusům. Podle předávacích protokolů měl hodnotu kolem jedné miliardy tehdejších rublů. Částečně ve zlatých rublech, částečně v cizích zlatých mincích, částečně ve zlatých špercích a hlavně ve zlatých prutech. Přepočet jistě kulhá, ale pro laickou představu - nejspíš by to odpovídalo zhruba polovině ročního rozpočtu České republiky. 80 vagonů naložených zlatým pokladem. Do Omska tenhle zlatý vlak putoval pod ochranou dvou legionářských obrněných vlaků a praporu pěchoty.

Admirál Kolčak mezitím udělal něco mimořádně hloupého: Podlehl svému egu. Vyhlásil Sibiřskou republiku a sebe prohlásil jejím vladařem. Tím všechno zkomplikoval - jestli doteď bílí bojovali za sice exilovou ale legitimní vládu, nyní Kolčakova armáda bojovala za divný "banánový" stát se sedmi miliony obyvatel, který nebyl o nic legitimnější než bolševická vláda v Moskvě. Jestli Kerenský byl mírně naivní demokrat, Kolčak byl "jestřáb", přísný despotický diktátor. Dodnes to vypadá, že takové jakoby si Rusové do svého čela volili nejraději.

Sám Kolčak navíc jak byl skvělý voják vyhrávající v námořních bitvách, tak byl nešťastný politik. Jím jmenovaná vláda si počínala po všech směrech velmi nerozumně a většina jejích hodnostářů navíc rychle situaci zneužila k masívní korupci. A když se k tomu přičte velmi tvrdé a brutální chování vůči obyvatelstvu, dojde nám, že mnoho lidí začalo pochybovat o tom, které ze dvou zel je horší - jestli rudí nebo Kolčak.

Aby nějak sanoval svou politickou nešikovnost, začal zlatý poklad rozpouštět. A to vlastně velice rychle. Asi dvě třetiny carského zlata ve skutečnosti nezmizely, ale Kolčak je utratil - většinou úplně nerozumně. Platil předraženou vojenskou výzbroj a výstroj nakupovanou od Japonců a Američanů (legionáři nakupovali u Japonců násobně levněji) a za velmi špatnou žoldnéřskou armádu, které nebylo nic platné, že v jejím čele je skvělý generál. Prohrávali, jak mohli. Je přitom otázka, do jaké míry šlo o nebetyčný hospodářský šlendrián na Kolčakovově straně a do jaké se dostal až do vyděračského tlaku ze strany Japonců. Pravdou je, že Japonci, kteří oficiálně vystupovali jako spojenci a součást intervenční koalice, ve skutečnosti vůbec Rusku pomoci nechtěli a šlo jim jen o legální obsazení východní Sibiře kolem Vladivostiku a Chabarovsku (což se jim na určitou krátkou dobu povedlo).

Během podzimu se Kolčakovi podařila další velmi hloupá věc: Přestože Československé legie byly v té době jediným funkčním armádním sborem, který byl ochotný a schopný za něj (byť se skřípěním zubů) bojovat (generál Gajda dokonce na nějakou dobu opustil legie a ujal se přímo velení Kolčakových jednotek), velmi zle se rozhádal jak s generálem Gajdou, který následně jeho armádu opustil, tak s generálem Syrovým, který v té době fakticky stál v čele legií. Tak ztratil prakticky všechny spojence, jeho vlastní armáda se rychle v chaosu a korupci rozprchla.

Kolčak se vzdal vlády - tu oficiálně předal generálu Děnikinovi (ten ovšem bojoval tou dobou na Krymu). Děnikin je další postavou hodnou zaznamenání - vedl jižní svaz Národní armády a provedl s ním poměrně úspěšné tažení na Moskvu. Samotní rudí by ho nezastavili, ovšem Trockij tehdy přesvědčil "černé" anarchisty a část Ukrajinců ke koalici a porazili Děnikina společně. Poučné je, že Trockij pak v okamžiku, kdy je přestal potřebovat, jak Ukrajince tak anarchisty oslabené bojem s Děnikinem nechal zmasakrovat.

Kolčak tedy přišel o vládu, armádu, ale stále měl část zlatého pokladu a velké plány. Stále ještě tu měl Čechoslováky, kteří za něj nehodlali bojovat, ale byli ochotni mu poskytnout azyl na cestě do Číny. Čechoslováci ho ještě nějakou dobu chránili a pomohli mu odcestovat na východ do Irkutsku.

To se jim zlatý poklad, resp. jeho zbytek, dostal do rukou podruhé. Tak došlo k další inventarizaci pokladu, resp. jeho zbytku. I když znovu šlo o kombinovaný česko-ruský vojenský doprovod.

Podle všech záznamů velitelů legií Kolčak stále nechápal reálnou situaci a vůči legionářům vystupoval z pozice arogantní síly. Podle generála Syrového šlo o brutálního despotu a samolibého zločince, a po několika hádkách s ním odmítl, aby si legionáři dál špinili ruce ochranou lumpa. V Irkutsku pak konflikt mezi Legiemi a Kolčakem vyústil v rozhodnutí vydat Kolčaka místní vládě, která sice nebyla ani tak pro bolševiky, ale nenáviděla Kolčaka pro jeho krutou a bezohlednou vládu na Sibiři. Pro mnohé sice zůstal legendárním vojevůdcem bojujícím proti rudým, pravda ale je, že na druhé straně odsouhlasil popravy kolem 110.000 lidí, často svých politických odpůrců, a mnoho sympatií si nezasloužil. Bojovník proti darebákům zdaleka nemusí být sám kladným hrdinou.

Kromě zatčení Kolčaka došlo v Irkutsku k poslední inventarizaci a poslednímu předávání, tentokrát místní "vládě" složené z eserů, což zjednodušeně řečeno byli socialisté. Tedy hodně levicová vláda, více nalevo než menševická vláda Kerenského, ale demokratické (aspoň nakolik to v tehdejším Rusku šlo) politické seskupení odmítající bolševický teror a politické metody.

Podle některých informací šlo stále ještě o 28 vagonů zlata. Poklad nebyl kompletní, na cestě z Omska se ztratilo 14 beden zlatých prutů - a jako po celou dobu čeští velitelé podezírali ruské vojáky a obráceně. 14 beden ale jakkoli to zní šíleně byla relativně "drobnost" v kontextu zbytku. Rusové tedy protokolem převzali 28 vagonů zlatého pokladu.

Existují předávací protokoly, ve kterých je seznam předávaných předmětů potvrzený eserskou vládou. Ta ovšem předání později popřela a tvrdila, že minimálně část vagonů byla vyvezena z Irkutska pryč.

Každopádně zlatý poklad zmizel ze světa. Podle všeho 16 (z původních 80) vagonů zlatého pokladu.

Jsou o něm nějaké písemné záznamy a také rozporuplné legendy.

V Rusku je nejrozšířenější legenda, že ho Čechoslováci odvezli s sebou a založili z jeho peněz Legiobanku. Na první pohled to vypadá jako racionální konstrukce. Ale o účtech a vkladech Legiobanky máme velmi přesné účetní doklady, skoro do poslední koruny víme, kolik tam kdo vložil. A byly to desítky tisíc vojáků, kteří tam vložili všechny své úspory a pak několik českých průmyslníků a donátorů. A úspory desítek tisíc vojáků nebyly malé, ať už šlo o žold, peníze, které si vydělali nevojenskými aktivitami nebo které měli už před válkou (řada legionářů žila v Rusku dlouho před vypuknutím války, vč. třeba generála Syrového, který byl stavebním inženýrem). Nehledě na nesporný fakt: Legiobanka vznikla dřív než vagony ruského zlata zmizely.

V době vzniku Legiobanky stál vlak ještě v Omsku a byl předán Kolčakovi. Rusové nám to asi nikdy neuvěří, ale Legiobanka vznikla bez carského pokladu. I kdybychom kompletně všechny účetní doklady kolem vzniku Legiobanky považovali za zfalšované a všechny ty desítky tisíc vkladatelů za protřelé lháře, nedalo se to stihnout ani kdyby měli teleport.

Samozřejmě to nevylučuje, že část zlata vojáci nemohli ukrást a vyvézt. A pak třeba použít nějak jinak než založením Legiobanky. Ale uvážíme-li okolnosti jejich návratu, je to víceméně nemožné. Nemožné bez toho, že by tuto akci organizovalo samo velení, bez toho, že by existovaly záznamy o transportu beden plných zlata a svědectví vojáků, kteří by s ním manipulovali. Začteme-li se do dobových dokladů a deníků účastníků, možnost, že by se toto vůbec mohlo odehrát, se limitně blíží nule. A koho napadne podezírat samotné velitele - třeba generála Gajdu nebo Syrového, tak kdo ví něco o jejich životě, ví, že ani jeden z nich nebyl ani po návratu domů nějak movitý - naopak oba měli napnuté domácí hospodaření, nekoupili žádnou nemovitost a jejich potomci nezdědili prakticky vůbec nic. S představou, jak tajně domů vezou vagony zlata to prostě nehraje.

Mnohokrát se opakuje otázka, kde se tedy "vzala" ta suma peněz, ze kterých se Legiobanka zakládala. Legiobanka byla zakládána se základním jměním 18 milionů francouzských franků, z toho 7,5 milionu byla hodnota jmění ve Vojenské spořitelně, kterou Legiobanka při svém vzniku pohltila. Oněch 7,5 milionu byly peníze po drobných částkách naspořené legionáři, většina zbývající částky byla částkou převedenou z Francie (proto je také uváděna ve francích) jako výplata žoldu legionářům za období, po které byli součástí francouzské armády. A to bylo od podepsání Brestlitevského míru v březnu 1917. Francouzi tedy právně legionářům dlužili výplatu 60.000 legionářů za zhruba rok a půl. Reálně trochu méně, protože nějaké menší platby jim poslali už v průběhu roku 1918 a ty se promítly do vkladů ve Vojenské spořitelně. Abych vám ušetřil hledání kalkulačky: uložili si v bance průměrně 300 franků na každého. Je moc s přihlédnutím k tomu, že šlo o úspory za rok a půl? A to i při přihlédnutí k jiné kupní síle?

Jestli někdo bádá nad tím, z čeho tedy ti vojáci žili, když jim vláda státu, v jehož uniformách bojovali (což po více než rok a půl byla Francie), dlužila žold, doporučuji přečíst si pár deníků napsaných samotnými vojáky. Z nich pochopí i atmosféru a pustí z hlavy nesmysly o tom, jak legionáři plenili, kradli a rabovali (tu a tam pouštěné do světa rádobyinvestigativními psavci). V reálu to bylo přesně obráceně a platilo, že kde českoslovenští vojáci jsou, tam se nerabuje. Ve většině měst je obyvatelé vítali jako záruku bezpečnosti a práva. Koneckonců, v okamžiku, kdy legionáři z Kazaně do Samary vlak zlata odvezli, nebyli vůbec ničím tlačeni k tomu, aby ho odevzdali Kolčakovi nebo jiné ruské moci. Mohli ho prostě prohlásit za válečnou kořist zabavenou bolševikům a nebyla síla, která by jim v tom mohla zabránit.

Ale v krátkosti: Většina legionářů po většinu doby prostě pracovala. Byli mezi nimi řemeslníci, vzdělaní lidé, jiní se podíleli na opravě trati a víceméně celé infrastruktury v sibiřských městech. Čtenáři, který něco "ví" o tom, jak funguje armáda (dnes), to přijde divné. Takhle to přece nechodí. Ale před sto lety na Sibiři to tak chodilo. Legie byly dobrovolnický sbor a po většinu času je nikdo neplatil.

Když přišly první (a pak zbývající) peníze z Francie, neměli za co je smysluplně utratit (ani důvod to dělat, měli už zajetý modus operandi, který jim dovoloval existovat i bez peněz z Francie) a potřebovali si je uložit a ruské banky v tomhle smyslu byly nepoužitelné. Proto si jako v první chvíli komunitní záležitost založili vlastní banku, aby peníze mohly zůstat pod společnou ochranou.

Představa kradmého uloupení pokladu (který si předtím mohli nechat víceméně legálně) vyplývá z toho, jak moc se neumíme vžt do tehdejší situace a myšlení československých vojáků. Komu by tenhle malý exkurs nestačil, doporučuji začíst se do některého (aspoň jednoho) z legionářských děníků.

Pokud zlato neukradli Čechoslováci, tak zbývají v zásadě dvě možnosti - eserská vláda v Irkutsku se tvářila, že od Kolčaka ani Legionářů poklad nikdy fyzicky nepřevzala a kdosi ho nelegálně už po převzetí vyvezl z Irkutska. Což může a nemusí být pravda. V tehdejší situaci se docela snadno mohlo stát, že ho převzali a rozkradli sami funkcionáři, či že ho celý (nebo jeho torzo) později předali bolševikům, když se s nimi spojili.

Samozřejmě bychom očekávali, že se v takovém případě někde objeví zlaté šperky, které tu byly evidované, protože poklad obsahoval mimojiné doslova horu šperků často nedozírné historické ceny. Většina z nich ovšem zmizela, přestože jedno podezření máme.

Není zcela jasné, jestli z tohoto pokladu nebyly šperky, které bolševické Rusko v roce 1925 nabídlo k odprodeji do ciziny, protože pro bolševiky šlo pouze o zdroj peněz, kterých se jim nedostávalo. Celkem asi 9 kg šperků a drahých kamenů tehdy koupil britský antikvář Norman Waist za půl milionu tehdejších rublů. V dalších dražbách je pak rozprodal různým sběratelům. V tomto seznamu byly koruny, svatební korunky, žezla, jablka, diadém a jiné šperky.

Další předměty z někdejšího carského pokladu pak od Ruska koupil v roce 1928. Pravděpodobně šlo o součást zmizelého carského pokladu, ale ve srovnání s počtem šperků a množstvím zlatých prutů, které zmizely, je to zlomek. Součástí pokladu možná byl i jeden z největších diamantů na světě Velký Moghul (i když dnes se spekuluje o tom, že byl přebroušen a je to vlastně dnešní diamant Orlov).

Ale možná je to stopa a vysvětlení je smutné a přízemní: Bolševici poklad rozkradli, rozprodali, část šperků dokonce roztavili (aby se krádež nedala prokázat), protože nechápali jejich uměleckou a historicou cenu, a rozprodali, aby jimi sanovali tristní hospodářskou vládu. V takovém případě jsou už ztracené šperky nenávratně pryč. A bohužel tahle verze je nejpravděpodobnější.

Pravda ale možná může být ještě jinde: Kolčak v té době jasně chápal, že situace je zoufalá, ale samozřejmě nevěřil, že je to jeho konec. Z pohledu Kolčaka je zcela logické, aby poklad schoval. Ty vagony z Irkutska skutečně mohl "někdo" vyvézt a ten "někdo" mohla být poslední hrstka Kolčakovi věrných vojáků. My sice víme, že věci se odehrály jinak, než si Kolčak představoval, ale to Kolčak do poslední chvíle nevěděl. Doufal, že odejde do Číny a postaví tam s pomocí spojenců novou intervenční armádu a slavně se vrátí.

Některé indicie pak ukazují, že opravdu aspoň část pokladu ukryl. Mohlo to být těch scházejících 14 beden. Ale mohly to být i ty zmizelé vagony. Jak mohli rychle a snadno a bezpečně nedaleko Irkutsku schovat vagony zlata? Třeba tak, že několik vagonů naložených zlatem vykolejili a poslali kamsi do vod Bajkalského jezera. Nebyl to jediný vlak, který tam v té době takhle záměrně nebo i nezáměrně skončil. Na březích se bojovalo a trať byla navíc tu a tam pod palbou bolševických lodí na jezeře. Tu a tam se torza kovových konstrukcí vagonů dokonce na různých místech pod jezerní hladinou najdou. I když zatím to nebyly vagony plné zlata.

Kolčak se rozhodně přepočítal a do Číny už neuprchl. V Irkutsku ho místní samospráva obvinila, odsoudila za zločiny proti místnímu obyvatelstvu a 7. 2. 1920 byl zastřelen.

Kdyby byla pravdivá ta poslední verze, byla by naděje na to, že poklad jednou někdo objeví. Otázka je kdy, protože Bajkal není Mácháč - ani rozlohou ani hloubkou.

Takže zatím mohou žít legendy. A protože jde o nejspíš až desítky tun zlata a šperků, tak by bylo divné, aby se tu a tam nevracely. Nevydáte se hledat v Bajkalských vodách?

Autor: Tomáš Houška | sobota 7.2.2015 11:51 | karma článku: 26.53 | přečteno: 1720x

Další články blogera

Tomáš Houška

Učitelé dostali přidáno! Tak co si stěžujou?!

V dobách, kdy jsem řediteloval, jsem několikrát zažil, jak se ministr školství v televizi chlubil, kolik učitelům přidali (do tarifních tabulek). Ale už neřekli, že školy nedostaly ani o fň víc skutečných peněz.

9.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 27.27 | Přečteno: 1366 | Diskuse

Tomáš Houška

České houfnice v Azerbajdžánu. Na koho asi budou střílet?

Zprávička o tom, že čeští zbrojaři prodali nějaké ty houfnice Azerbajdžánu (přes mezinárodní zákaz), v médiích zapadla. Děje se toho hodně a nejčastější reakcí byla radost, že jsou naši zbrojaři šikovní. Víme koho vyzbrojujeme?

2.10.2017 v 18:05 | Karma článku: 24.07 | Přečteno: 668 | Diskuse

Tomáš Houška

Příběh Arménie

Pro mnoho lidí je Arménie tajemnou zemí někde daleko, a když máme zalovit v paměti, co jsme se o ní učiili v dějepise, většinou musíme přiznat, že nic. Výlet do té současné nechám na příště, pojďme nahlédnout do její historie.

26.9.2017 v 10:15 | Karma článku: 23.18 | Přečteno: 883 | Diskuse

Tomáš Houška

Manifest pijáka kávy

Mám rád dobrou kávu. To je problém, protože míst, kde mi ji připraví, je tuze málo. Po Praze kromě čaovny U legionáře tak dva tři další podniky a to je vše. Nemáte náhodou cukrárnu, bar nebo kavárničku? Pak by to bylo pro vás.

11.7.2017 v 9:35 | Karma článku: 18.82 | Přečteno: 558 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Já si létám já se vznáším

Vypůjčila jsem si slova jedné písničky jako titul blogu, který netradičně představí dva zcela odlišné fenomény-přesněji, titul charakterizuje ten první jev, zatímco na druhý by se dalo vztáhnout -čím výš vyletíš, tím níže spadneš.

19.11.2017 v 9:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Karel Boháček

Jaký sexuální fetiš je pro chlapa neodolatelný? Aneb Názory muže za zenitem 9. část

V předposlední části desetidílné minisérie uděláme něco, co jsme zatím zdánlivě nezkusili ani náznakem.

19.11.2017 v 9:03 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 124 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Země se fakt naštvala

Hele lidi, má trpělivost s vámi už došla. Já, Matka Země a spolu se mnou mé děti, synové Vzduch a Oheň a dcera Voda už vás máme plné zuby.

19.11.2017 v 8:52 | Karma článku: 5.82 | Přečteno: 139 | Diskuse

Helena Vlachová

Sexuální obtěžování

Všeho s mírou. Platí o všem v našem životě. O alkoholu, kouření, jídle, dalo by se toho napsat hodně, hovoříme-li o uměřenosti.

19.11.2017 v 7:40 | Karma článku: 27.36 | Přečteno: 531 | Diskuse

Libuse Palkova

Jídlo a jazykověda

Nežijeme abychom jedli, ale jíme, abychom žili, říká známé přísloví. V češtině najdete mnoho obratů rčení a přirovnání, která se jídla a poživatin nějak týkají, i když nejde právě o proces stravování.

18.11.2017 v 20:36 | Karma článku: 16.02 | Přečteno: 668 | Diskuse
Počet článků 213 Celková karma 24.84 Průměrná čtenost 4060

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. 

Žiju hlavně psaním filmových příběhů - v poslední době to je nejvíc sto let starý příběh Poslední velikonoce. A ve volných chvílích také cestování časem.

Blog jsou moje "myšlenky pozdě v noci", často hodně o politice a věcech, které se do mé pozornosti vtírají, aniž by byly zvány.  Pro "facebookové" čtenáře mého blogu mám FB stránku Sedmá vlna, kde najdete  upozornění na všechny nové články na blogu a různé drobnosti, které mi upadnou od ruky. Kdo nejste Facebookový, najdete vše přehledně tříděné a snadno listovatelné na www.SedmaVlna.cz.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.