Aspoň tak jsem se to dočetl včera v novinách. Potvrzují to mnozí učitelé, zvláště ti, kteří učili už před rokem 89. Prostě něco je v zásadním nepořádku.
A protože my jsme ti dospělí moudří a zkušení, chyba musí být na straně žáků. Víme, jak to má být správně. Všichni přece chodili do školy, tak všichni dobře vědí, jak má vypadat škola.
Jenže to je právě celá ta katastrofa. Všichni jsme zažili jak v časech, které se obracejí v historii, vypadala škola. Všichni jsme zažili model školy, který pro Marii Terezii v osmnáctém století vyprojektoval opat Felbiger. Na svou dobu velice moderně. A naprosto efektivně pro model společnosti, pro který byly děti vychovávány.
Jenže od té doby, ouha, ve společnosti proběhly změny, podle mě celkem viditelné a důležité, aniž se změnila ona škola, jež za opata Felbigera byla moderní. Ale žáci se samozřejmě změnili.
Jestli jsou líní a nechtějí se učit? Nikdo není žhavější po učení se novým věcem než předškolní děti. Ještě v první třídě jim to zůstává. Pak je přesvědčíme, že to nemá cenu. Že do školy nechodí proto, aby dělali něco nového, zábavného, aby se učili nové věci. Že tam chodí proto, aby dostávali dobré známky a dobré známky se nezískávají za aktivitu, ale zpravidla za pasivitu kombinovanou s dévotností. A protože žijí ve světě, ve kterém jsou tyto dovednosti spíš k ničemu, škola je přestane zajímat. Nežijme v omylu, že se přestanou učit. Učí se pilně a efektivně... jen věci, které se se školním vzděláním nikde nesetkávají.
Jestli jsou hloupí? Doporučil bych všem, kdo si to myslí, srovnat si s nimi své dovednosti v oblastech, které sice skoro jistě nijak nesouvisí se školou, ale za to ty žáky baví. Ne ne, my tu nemáme žáky hloupé, my tu máme jen žáky, které naše škola vůbec nezajímá.
Žáci žijící v 21. století totiž chodí do školy, která žije ve století osmnáctém.
Většina lidí si dodnes představuje pojem vzdělání, je, že škola, event. učitelé, disponují vědomostmi a ty mají za úkol žákům předat. Ještě před nějakými 20 lety to jakž takž platilo. Dnes ne. Dnes úkolem školy není předat žákům vědomosti nebo informace, ale naučit je s informacemi zacházet. Učitel není prostředníkem mezi informacemi a žáky, je v úloze kouče, který vede žáky k tomu, aby se v informacích vyznali. Učitel, který tuhle proměnu nepochopil, neuspěje.
Navíc ani to není klíčovou úlohou školy.
Mezi klíčové úkoly školy patří naučit žáky žít společně ve vzájemné synergické shodě. Ať si o třeba imigraci jako občan myslím co chci, jako učitel řeším jednoznačnou realitu: Kulturně a sociálně pestrou třídu a jedním z těch opravdu nejdůležitějších úkolů školy je naučit tuhle pestrou skupinu žáků žít spolu, poznat se vzájemně a ideálně vzájemně na své různosti profitovat.
Další fatální nedorozumění nastává v okamžiku, kdy prohlédneme téměř všechny školní vzdělávací dokumenty. Co tam najdeme? Přehledy témat, která se mají odučit, co se má vyzkoušet, jaké otázky a příklady budou v kterých srovnávacích či přijímačkových testech... Jenže pozor. Učitel neučí témata, učitel učí žáky. Ona témata, předměty... jsou materiál, který učiteli má pomáhat v rozvoji žáků. Smyslem výuky není, jestli si žák pamatuje, co mu bylo předepsáno, smyslem je pomoci mu rozvinout jeho vlastní individální a jedinečné předpoklady.
S tím souvisí další zažitá představa: Iluze, že můžeme vytvořit nějaké ideální vzdělání, které bude vhodné a smysluplné pro všechny žáky. Stále žijeme v iluzi, že je možné a správné žáky srovnávat mezi sebou. Jenže žáci nejsou stejní. A nám dnes na rozdíl od doby opata Felbigera nejde o to učinit z nich unifikované poslušné poddané jeho císařského veličenstva, ale pomoci jim nastartovat život, v němž každý maximálně využije a rozvine svůj vlastní individuální potenciál.
Fungovat může jenom škola, která si za východisko vezme žáka, kterému pomáhá na jeho cestě. Škola, která si za východisko bere jakkoli nadefinovaný a promyšlený komplex vědomostí a dovedností, nebude fungovat.
Měřítkem kvality práce učitele není jak velký díl z papíru opsaných klíčových kompetencí, dovedností a znalostí žáci zvládnou. Měřítkem kvality práce učitele je, nakolik své žáky dokázal nadchnout pro to, co učí, nakolik je získal pro jejich další trvalý rozvoj, jak probudil jejich zvídavost a touhu po poznávání nového. Nebude s nimi celý život. Ale měl by je naučit, aby dál uměli a chtěli kráčet samostatně.
A s tím souvisí poslední představa, která je tak zcestná, jak je rozšířená, je ta, že vzdělání lze získat. Že je to něco konečného, snadno definovatelného, že život má tři etapy: Hloupé dítě předškolního věku, pilný žák, který se musí učit a naučený pracovník, který bude pilně pracovat. Nic není dál od pravdy. Předškolní děti se učí nejrychleji, nejraději a nejefektivněji. Pak přichází škola, která by měla být cosi jako aktivizační trénink (zpravidla zafunguje přesně obráceně, ptejme se proč) a pak přichází další život, kdy se člověk stále učí. Učení nekončí školou. A jedním z klíčových úkolů školy není předat to krásné vzdělání, ale naučit žáky, jak se učit po celý zbytek života. A jak chtít se učit. Naučit je lásce k novému, k poznávání, k vlastnímu rozvoji.
Ono je velmi snadné plakat nad pokleslými žáky. Mnohem jednodušší než přiznat si, že tím, kdo je do dnešní společnosti jaksi neorganicky vetknut, je škola. A mnohem mnohem jednodušší než tu školu jít změnit.
Mimochodem nějak mě napadlo, že se říká, že ryba smrdí od hlavy. Vlastně ani nevím, proč mě to napadlo.
