Víkend nám přinese výročí události, která v našich dějinách patří k těm nejkonfliktnějším a která je přijímaná velmi rozporuplně. Rozhodně ale vždy s velkými emocemi: 30. května došlo nedaleko Prahy, kousek od vsi Lipany k bitvě, která je českých v učebnicích dějepisu tradičně považovaná za milníky.
Jak se na ní budeme koukat, to závisí na našem hodnocení předchozích 15 let, po které u nás zuřila občanská válka, u nás nazývaná s jemným eufemismem „husitské války“.
V roce 1434 byla země vyčerpaná, přicházel hladomor a začalo být jasné, že vojenské řešení tu neexistuje. Válčit a plenit se mohlo donekonečna. České země byly vypleněné dokonale a proto poslední léta podnikali husité loupežné výpravy přes hranice. I když jsme se v dějepise učili něco trochu jiného, většina obyvatel jich měla plné zuby. Jestli někdy zpočátku byli husité těmi, v koho lidé vkládali nerealistické naděje na to, že se budou mít dobře, v roce 1434 nikdo nepochyboval o tom, že husitští bojovníci nikomu žádnou svobodu, změnu k lepšímu nebo bohatšímu životu nepřinesou.
Málokdo už chtěl pokračovat, obecný konsensus vedl k postoji „Pojďme se dohodnout a přistoupit ke kompromisu.“ Kompromis si přála většina obyvatel, byla k němu nakloněna i církev, která husity přizvala na koncil do Basileje, přál si ho Zikmund, protože jeho fatální starostí vzdor pohledu českého dějepisu nebylo husitství, ale Turci valící se k nám Balkánem a chystající se obléhat Konstantinopol.
Jediný, komu kompromis nevyhovoval, byli velitelé husitských polních vojsk, protože jim nepřinášel to podstatné, proč se pouštěli do války: Nestali se bohatými, mocnými, nevytlačili panstvo z jejich pozic a nenahradili ho. A nevyhovoval ani té zmíněné úderné síle jejich vojsk – opět vzdor tomu, jak devatenácté a dvacáté století vykreslovalo husitské bojovníky jako symboly ctnosti a spravedlnosti, v roce 1434 se polní vojska husitských radikálů skládala vesměs z lidí, kteří už dávno neuměli a nechtěli žít jinak, než jako loupící vojenské bandy. Bez ohledu na to, co si myslíme o soudobých představitelích církve, kteří nebyli ani o píď lepší, nebo o panstvu, které v nastalé občanské válce sledovalo (jako všichni) svůj vlastní prospěch.
A to je možná hodně zajímavé pro pohled na věc. Ti takzvaní obyčejní lidé – tedy v té době nejčastěji zemědělci – se k husitským radikálům stavěli zpravidla tak, že by se to socialistickým historikům nelíbilo. Etablovaná státní moc vybírala daně a celkově byla předvídatelná. Husitská vojska si rekvírovala násilím, co potřebovala. A když to nešlo doma, vyráželi husité na „spanilé jízdy“ do ciziny. Husitské války neotřásly ani tak státní mocí nebo životem mocných, ale velmi tvrdě dopadly na venkovské obyvatelstvo. Pro „obyčejné lidi“ na venkově to bylo pro diváka Vávrových filmů šokující – většinou si přáli především konec bojů a návrat legitimní státní moci.
Pochopila to i velká část husitských velitelů. Nemá-li smysl dál bojovat, prostě zanechme boje a pojďme žít a domluvit se. Bitvě tedy předcházela dlouhá jednání mezi různými vůdci, kteří zastupovali prakticky všechny síly, které se v minulé válce angažovaly.
Na jedné straně se tedy ocitli Táboriti a Sirotci, na druhé pestrá aliance tvořená jak „katolickými“ oddíly, hlavně těmi, které přivedl Oldřich z Rožmberka, moravskou šlechtou (z nichž většina byla vyznáním husitská), tak husitskými vojsky tvořenými těmi, kdo nechtěli pokračovat ve válce, která nemohla mít viditelného vítěze. Učebnice tuto alianci často nazývají Panskou jednotou. Ale je to víc než nepřesné, vzdor přítomnosti vojáků Oldřicha z Rožmberka alianci převážně netvořili páni a ani v ní nevedli prim. Bitva byla nejvíc bitvou mezi aliancí umírněných husitů a spojenými polními vojsky radikálních husitů.
Neústupnost Táboritů a Sirotků vedla k památnému výroku „Tak to rozhodneme pěstmi“ s nímž se účastníci jednání rozešli.
Vojsko alianční vedl zkušený válečník Diviš Bořek z Miletínka, vojsko radikálů vedl kněz a současně stejně tak zkušený a obávaný velitel Táboritů Prokop Holý.
Obě vojska se potkala kousek od vesnice Lipany. Polní vojska Prokopa Holého zde byla dříve a proto obsadila strategicky důležitou Lipskou horu a postavila zde vozovou hradbu. Prokop Holý se správně snažil vést čistě obrannou bitvu, protože mezi poznatky ověřené mnohým středověkým válčením patřila zkušenost, že kdo nevydrží s nervy a zaútočí jako první, velmi pravděpodobně prohraje.
Alianční vojsko se rozestavělo v daleko méně výhodné pozici – sice mimo dostřel děl svých protivníků, ale bez praktické šance rozhodnout bitvu.
Jak to bylo se složením a počtem vojsk, v tom se historici v určité toleranci liší. Nejpravděpodobnější bude odhad, že aliance měla kolem 1.200 jezdců a kolem 12.000 mužů pěchoty, radikálové měli asi 10.000 mužů pěchoty a 700 jezdců. Na kališnické straně bylo kolem 30-40 děl, alianční vojska děla měla nějaká také, pravděpodobně méně.
Na obou stranách veleli šlechtici, byť na straně poražených nebyli šlechtici z panských rodů. Na obou stranách bojovali obyčejní vojáci. Na straně vítěze většinou žoldnéři, tedy profesionálové bojující za mzdu, na straně poražených většinou profesionálové, které živila kořist.
Složením, výzbrojí, zkušenostmi i v dalších pohledech šlo jinak o velmi podobná vojska, mnozí vojáci, kteří zde stáli proti sobě, dokonce ještě nedávno bojovali společně.
Nejdříve se zcela logicky do boje nikomu nechtělo. Situace byla dokonale patová, obě vojska se zamkla do svých vozových opevnění, alianční vojsko mělo mírnou početní převahu, ale Táborité měli velkou výhodu poziční. Až odpoledne se začalo schylovat k bouřce a obloha se zatáhla. Zvedl se vítr a hnal proti aliančnímu vojsku oblaka zvířeného prachu. Aby radikálové podlomili morálku aliančního vojska, spustili dělostřeleckou palbu. Její skutečné účinky se blížily nule, ale na morálce aliančních vojáků nepřidala.
A v té situaci velitel Diviš Bořek vymyslel riskantní operaci. Její průběh v mnohém připomíná jinou historicky slavnou bitvu – u Hastingsu. Rozhodl se předstírat rychlý útok a pak ústup z bojiště, a tím přimět radikály k opuštění svých výhodných pozic.
Takový nápad vypadá jednoduše, když o něm čteme v teple domova, ale reálná skutečnost byla odlišná. Výcvik vojsk nebyl kdovíjaký a o bojové morálce nebo inteligenci najatých vojáků obou stran si nedělejme iluzi. Předstírání ústupu se velice snadno mohlo změnit v rozpad a úprk vojska reálný. Vše záviselo na autoritě nižších velitelů, kterým zbyl nelehký úkol v pravou chvíli na povel přejít z organizovaného ústupu k razantnímu protiútoku.
Vojsko rozdělil na tři části – první dvě zahájila taktický manévr, který vypadal jako útok. S vozy vytáhli naproti radikálům, což, bylo-li by vážně míněno, byl by útok velice hloupý. Po krátké přestřelce stočili šik stranu a předstírali neřízený ústup z bojiště.
Třetí část vojska se zatím skryla za návrším, takže o jejich přítomnosti radikálové netušili.
V momentě, kdy se alianční armáda dala na předstíraný útěk, rozpojili vojáci Prokopa Holého vozovou hradbu a pustili se do nadšeného pronásledování nepřítele. Udělali tedy přesně to, co Diviš Bořek naplánoval a splnili mu jeho přání.
V okamžiku, kdy přední šiky kališníků téměř dohonili „ustupující“ zadní voj alianční armády, „zmatený“ ústup se zastavil, ve vozech se vztyčili připravení střelci a zasypali útočníky deštěm střel. Pak alianční vojáci vyrazili do protiútoku.
Současně přesně podle plánu proběhl druhý Divišův manévr: Jeho jízda z místa, kde ji Prokop Holý nečekal, vyrazila do rychlého útoku na rozpojenou vozovou hradbu, která byla navíc nepřipravená a chabě hájená. Obránci útok jízdy nezvládli a útočníkům se podařila velice důležitá věc – několik vozů převrátili, v táboře kališníků vyvolali zmatek a tím znemožnili návrat hlavního kališnického vojska do jeho ještě nedávno výborných obranných pozic.
Ta část kališnického vojska, která vyrazila do pronásledování Divišova hlavního voje, byla dokonale zaskočena vývojem situace. Ocitli se ve velice nevýhodné pozici a došlo tu k velice brutálnímu a krvavému boji. Ten se velice rychle změnil v masakr, protože vojsko radikálů se v nové stuaci nezorientovalo a nedokázalo reagovat. Pouze několik oddílů se organizovaně probilo z bitvy pryč. Následně byli často označeni za zrádce, ale velmi pravděpodobně se jejich velitelé zachovali z vojenského hlediska moudře a udělali to nejlepší, co ze své pozice udělat mohli.
Kolem osmé večer bylo dobojováno.
Na straně radikálů zbylo na bojišti kolem 1.300 až 1.500 padlých. A až několik tisíc raněných a zajatých, ostatním se podařilo uprchnout. V jejich počtech se různé prameny liší. Nicméně třeba armáda Sirotků prakticky přestala existovat.
Co se zajatými, o tom velitelé vítězů vedli vášnivou debatu. Žoldnéře většinou propustili, stejně jako řadu dalších zajatců, u nichž předpokládali, že se mohou vrátit k normálnímu životu a práci. (V případě některých se šeredně spletli.) Část zajatých odsoudili jako nenapravitelné zemské škůdce a jako takové je odsoudili k smrti. A to smrti nijak hezké – byli nahnáni do stodol v okolí a v nich bez odkladu upáleni. Počty upálených jsou uváděny někde v rozmezí 700 – 900 lidí.
Poté se koaliční armáda prakticky rozešla a její jednotlivé proudy zamířily do okolních měst (Český Brod, Kutná Hora apod.), kde přenocovaly. Občanská válka skončila.
Z vojenského pohledu patřila bitva u Lipan k těm větším střetům – většina bitev husitských válek probíhala v překvapivě „komorních“ sestavách pod tisíc mužů na každé straně. Výjimkami byly křižácké armády, které však byly pravidelně mimořádně nekvalitními a nedisciplinovanými slepenicemi – a jejich porážky byly z vojenského pohledu logické.
Bitva v určitém smyslu vyčnívala svojí tvrdostí a krutostí. Popravování zajatců rozhodně nebylo běžné a standardní. Takový počet raněných a padlých také nebyl normou. Bylo to ale politickým rozhodnutím vítězů. Šlo o to polní vojska radikálů nejen porazit, ale opravdu definitivně zničit a potřít. Nepodařilo se to sice úplně, ale jejich vojenská moc byla opravdu zlomena.
Jak na bitvu u Lipan dneska koukat, to záleží na našem hodnocení toho, co jí předcházelo. Asi i vás ve škole přesvědčovali, že šlo o bitvu tragickou, cosi jako národní neštěstí. Ale bylo to tak doopravdy? Kdo vyhrál, kdo prohrál?
Prohráli Češi? To s jistotou ne, Češi byli na obou stranách.
Občas se husitství popisuje jako střet mezi česky a německy mluvícími obyvateli. V období obrozenectví to býval jeden z akcentovaných rysů. Jenže realita byla jiná. Je pravda, že mezi nejradikálnějšími husity byli ti německy mluvící vzácní, ale podíváme-li se na mapu a jdeme přepočítávat která města kdy stála na které straně, dojdeme ke dvěma zjištěním. Za prvé, jak bývá běžné za občanských válek, vůbec nic nebylo jasné. Koalice vznikaly a zanikaly, kabáty se měnily podle účelnosti. Šlo o střet dvou táborů, přičemž oba byly tvořené širokými a „tekutými“ koalicemi. Leckterá převážně německy mluvící města stála v některých obdobích na straně husitů, naopak mnohá převážně česky mluvící města na straně císaře. A v císařském, řekněme „katolickém“ táboře to bylo jazykově velmi smíšené.
Samotná debata o tom, že je někdo Čech a někdo Němec, je jedním z řady nedorozumění, ke kterým bychom dospěli, setkali bychom-li se s našimi předky z patnáctého století. Oni prostě byli Čechy všichni, bez ohledu na to, kterým jazykem mluvili. Žili v Českých zemích, byli poddanými českého krále, celé to etnické lustrování, na kterém si naši historici v 19. a 20. století tak zakládali, je velice moderní a začalo se rodit než na počátku 19. století. Ke škodě všech, dovolím si se domnívat.
Husitské války tedy rozhodně nebyly střetem národním.
Prohráli husité s katolíky? Kupodivu ne. Husité byli na obou stranách bojiště, připomeňme jen třeba, že na straně vítěze bojoval mladý Jiří z Poděbrad. A husité se poté i zúčastnili koncilu v Basileji a mohli vyjednat faktickou legitimitu své víry.
Husité jsou často vnímáni jako kdosi, kdo se snažil reformovat víru, případně ji odsunout a společnost sekularizovat. Ale to je další, a tentokrát fatální neporozumění.
Je třeba zmínit, že pojem „katolický“ tábor je velice moderní, rozumíme mu my dnes ve 20. - 21. století, účastníci bojů by z něj ale byli zmatení. Lišili se z dnešního pohledu liturgickými otázkami, které většina moderních lidí, nejsou-li věřícími s určitým zájmem o církevní historii, vlastně vůbec neporozumí. A chceme-li hledat, kdo byl tou konzervativnější stranou, byli jí bezesporu husité. Samozřejmě v našem rozsahu nutně zjednodušujeme, ale husité byli těmi, kdo odmítal různá zjednodušení liturgie, odklon od víry, a pomalu se rodící náznaky sekularizace. Divákovi Vávrovy husitské epopeje to přijde divné, ale je to tak. Husité byli, nebo se minimálně snažili být, horlivějšími a ortodoxnějšími křesťany než „papežský“ nebo „katolický“ tábor. Jenže husitské války byly historií mnohem složitější než pouhou černobílou válkou o charakter víry. V císařském táboře totiž nacházíme řadu pánů, kteří jsou podepsáni pod protestním dopisem Zikmundovi proti upálení mistra Jana Husa, a mnozí z nich byli vyznáním husité, ale svou loyalitu ke královské rodině požavovali za důležitější než víru – a v následující válce bez zaváhání stáli na královské straně.
V husitských válkách tedy sice také šlo o víru, ale rozhodně se války nedají popsat jako válkami o víru.
Prohráli měšťané ve sporu se šlechtou? Také ne, tenhle boj se ještě dávno nerozhořel.
Prohráli „obyčejní lidé“ se šlechtou?
Komunisté rádi zdůrazňovali aspekt sociální. Husitství bylo po léta vykládáno jako pokus o cosi jako první komunismus. Jenže ani tenhle pohled nepostihuje to podstatné. Nejradikálnější husitští vojáci se (opět jako pravidelně i v dalších občanských válkách) rekrutovali z nejchudších vrstev. Chudina tvořila „úderné“ jednotky husitských vojsk, ale nikoli ty, kdo vojskům velel. Byli těmi, kdo v prvních řadách nejzuřivěji bojoval, ale ne k těm, kdo točil kormidlem. Z tohoto pohledu byli husitskými veliteli prostě využíváni, vlastně přesně stejně jako o pár století později bolševickými historiky.
Husity navíc podporovali i měšťané řady měst, a ty rozhodně nemůžeme řadit mezi lůzu nebo chudinu. A jak dobře víme, ve vedení husitských vojsk stáli pravidelně šlechtici, byť z nejnižších pater šlechtické hierarchie. Sami velitelé husitských vojsk pravidelně velmi tvrdě a razantně zakročili proti těm, kdo by si válku chtěl vykládat jako nějaký anarchistický útok na společenský řád. Protože ani nejradikálnějším husitským velitelům nešlo o systémovou změnu ve společnosti, ale o radikální výměny na vedoucích postech ve stávajícím uspořádání.
A aby to nebylo moc přehledné, opět narážíme na fakt, že jednotlivé tábory měly tekuté složení a kolikrát na stejné straně bojiště s husity objevily i oddíly některého z příslušníků panstva a obráceně.
Husitské války ve skutečnosti nejlépe charakterizuje, že šlo o ryze politický střet mezi dvěma koalicemi s velice pestrými motivy. Spor o víru patřil mezi roznětky a dával bojům ideologické zastřešení. Ono zní mnohem lépe, že budeme bojovat za správnou víru proti těm, kdo jsou nepřáteli Krista, než přiznat, že bojujeme za mocenské zájmy svého šéfa a je to lepší živobytí, než se plahočit po poli.
Na jedné straně byl tábor těch, kdo moc a postavení už měli, na druhé straně těch, kdo byli ochotni udělat cokoli, aby moc a postavení získali. Proto tu byla polarita mezi etablovaným panstvem versus početnou skupinou zemanů, kteří si přáli zpřeházení mocenské a politické hierarchie. A bylo jasné, že to nepůjde bez likvidace celého "státního aparátu" – tedy odmítnutí legitimního krále Zikmunda a jeho nahrazení někým povolným a vděčným za dosazení na trůn. A s tím bylo samozřejmě nutné zbourat i (etablovaný) aparát církevní, který Zikmunda podporoval. Samozřejmě s plánem hanradit ho církevním aparátem novým. O nějaké sekularizaci nemohlo být ani pomyšlení. Částečně mezi motivy zazněla chuť měst, která byla nespornou ekonomickou i vojenskou silou, podílet se odpovídající měrou na moci, ale tenhle motiv zapadl nevyslyšen.
Za husitských válek, a tedy i u Lipan, nešlo o žádný černobílý boj dobra se zlem. Ani jedním směrem. Šlo o boj o moc a jako záminka se vyřvávala svatá hesla. Postupně se stalo jasné, že tenhle boj nemůže mít vítěze, jenom poražené. A je proto obecně výhodnější přestat a najít kompromis.
Porážka polních táborských a sirotčích vojsk umožnila mírové hledání tohoto kompromisu. Součástí tohoto kompromisu byla všeobecná akceptace krále Zikmunda, obecná akceptace dvojí liturgie („katolické“ a husitské), zachování určitého statu quo pokud jde o vyvážení mocenských sil v Českém království.
Bitva u Lipan ukončila občanskou válku. Jak u občanských válek bývá, tak bez toho, že by se reálně vyřešily problémy, které válku zavinily. Následky se v Čechách řešily ještě desítky let, kulturně nás srazila zase o desítky let zpět. Pachuť národní porážky, kterou v nás ve škole pěstovali, bychom proto měli zapomenout. Vyhrála strana rozumu, prohrálo sobecké válečné běsnění.
Mimochodem: Něco zábavného nám po husitech a speciálně bitvě u Lipan zbylo: 31. 5. můžete na místo boje vyrazit a podívat se rekonstrukci bitvy. Bude to v prostoru památníku bitvy od 14:00 a řekl bych, že je to výborný tip na víkend.
