Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chvála nejednoty

19. 11. 2013 9:26:22
Když se člověk začte do příběhů významných objevů, které posunuly lidstvo kupředu, zjišťuje, že se v mnohém podobají a obsahují dva výzamné zdánlivé paradoxy.

Prvním zdánlivým paradoxem je, že ty opravdu významné a převratné objevy většinou nevznikly jako lineární pokračování vědeckých či geografickýh či jakýchkoli jiných objevů, které jim předcházely. Většinou vznikly nespojitě. Někdo zkusil něco, co se nedalo přímo odvodit ze známého stavu poznání. Něco zdánlině chybného, praštěného. Významné objevy zhusta vznikaly realizací myšlenky, která byla špičkami dané oblasti ve své době nejdříve odmítnuta. Aby k nim mohlo dojít, musel se najít někdo, kdo byl ochotný riskovat a vsadit na praštěný nápad, který věštil fiasko. Popravdě častěji pak následovalo opravdu ono fiasko. Ale občas namísto fiaska přišel převratný objev, který pohnul dějinami.

Teslova zářivka není vylepšním žárovky, je to krok úplně jinam. Letadlo není vylepšením vzducholodi...

A od této okolnosti se odvíjí okolnost druhá: Autoři těch opravdu mimořádných myšlenek zpravidla obešli řadu panovníků nebo dnešními slovy řekněme investorů, než našli toho, kdo na jejich myšlenky vsadil. Stačí zalistovat životopisem naprosté většiny objevitelů v nejrůznějších oblastech a prakticky vždy tam najdeme tento motiv.

Kryštof Kolumbus se svým projektem jet objevit nové námořní cesty obešel několik panovnických dvorů, než se vlichotil královně Isabele. Jeho nápad odporoval námořním poznatkům jeho současníků, vypadal naprosto nereálně. Vlastně to byla vyloženě spekulativní hazardní investice. Že byla správná, se ukázalo až za řadu let. Kdyby neexistovala možnost, aby toto kolečko po panovnických dvorech mohl udělat, či kdyby o jeho plánu rozhodovala moudrá grantová komise nejlepších vzdělanců té doby, nikam by nejel, a kdo ví, jak by se odvíjela historie naší civilizace.

Dva malé příklady z vojenství. První je z roku 1571 s malým prologem v roce 1562 a 65. V roce 1562 císař Ferdinand uzavřel slavný a opěvovaný mír s osmanským Tureckem. Zavázal se ke spoustě ústupků, ale domů se vracel jako triumfální státník, protože zachránil mír. Téměř vzápětí se obrovská armáda tureckého sultána vylodila na Maltě, s plánem vytvořit tu výchozí bod pro invazi na Sicílii a pak dál na sever. (Politika appeasementu evidentně nefungovala nikdy.) Jenže Turci narazili na neuvěřitelně statečný a houževnatý odpor. A tak, když po krvavých bojích získali hlavní pevnost na ostrově - San Elmo, byly ztráty na straně Maltézských rytířů, jimž velel kardinál La Valette, pro řád decimující - asi 1.500 mužů - nicméně na straně Turků bylo padlých kolem neuvěřitelných 40.000.

Jediný, kdo rozumně vzato mohl Maltě pomoci, byl sicilský místokrál s císařskou armádou, ale ten byl mírně řečeno zbabělec a čekal, jak to dopadne. Velitel tureckého invazního vojska se tedy, ač nerad, rozhodl zbývající opěrné body rytířů (hlavně město Mdina) obléhat a vyhladovět. Jemu samotnému připlula na pomoc velká zásobovací flotila, tak měl docela dobré vyhlídky na úspěch. Jenže se stalo něco vlastně úplně praštěného. Skupina francouzských korzárů se dohodla, že kardinálovi La Valette - tedy svému krajanu - pomohou na vlastní triko. Nešlo o žádný promyšlený poltický tah, ale o akci několika dobrodruhů na okraji společnosti. Jejich lodě otřískané bitkami napříč celým Atlantikem se zničehonic objevily u břehů Malty a během několika hodin bez milosti poslaly turecké loďstvo ke dnu.

Pro invazi na Sicílii to byla konečná. Nicméně ani v Evropě ani v Istanbulu se nad touhle historkou nikdo nezamyslel. Jak je možné, že několik korzárů bez "politického krytí" a státních peněz dokáže něco, na co se ani ve snu nevzmůže císařská armáda?

Odpověď, aspoň na evropské straně bojiště, pochopili až za pár let, v roce 1571, v bitvě u Lepanta.

Tehdejší námořní loďstva ve Středomoří bojovala velice archaickou a osvědčenou taktikou. Válečné lodě se nespoléhaly na něco tak nepředvídatelného jako je vítr, a hlavní hnací silou byla vesla. Boj pak vypadal většinou tak, že dvě děla na přídi na začátku boje vystřelila jednou - dvakrát kartáčové střely na protivníka, aby způsobily co největší ztráty v řadách pěchoty na palubě, pak se lodě čelně střetly a po můstcích mezi loděmi se proti sobě vrhly pěší jednotky úsplně stejně, jako by to udělaly na pevnině.

Tuhle taktiku houževnatě drželi jak Turci, tak Španělé, kteří tvořili hlavní síly křesťanského loďstva. Jenže součástí flotily bylo i několik benátských galeos, tedy (relativně neohrabaných) plachetnic, které neměly vůbec žádná vesla, na jejich palubu se vešlo jen málo pěchoty, zato děla neměly jen ta dvě na přídi, ale ježily se jimi celé boky galeos.

Když to hodně zkrátíme, začátek bitvy u Lepanta ukazoval, jak riskantní a pošetilé je čekat, že by galeosy mohly být rovnocennými válečnými loděmi. Foukal slabý vítr a ještě v nepříznivém směru a vypadalo to na porážku. Jenže pak se vítr stočil a galeosy prorazily řady nepřátelských lodí a spustily kanonádu. V té osmanské mnohaveslice neměly nejmenší šanci. A všichni také rázem pochopili, jak se mohlo stát, že několik křehkých lodí francouzských korzárů způsobilo takovou paseku u Malty.

Kdyby tehdy existovalo opravdu jednotné velení a armády měly jednotné vyzbrojování, bylo by vše jinak. Použití plachetnic by prostě neprošlo. Odporovalo všem zkušenostem.

Druhý vojenský příklad je z roku 1683. Turecký vezír Kara Mustafa obléhal Vídeň s armádou asi sedmkrát početnější, než byla obrana Vídně. Turci převyšovali obránce počtem mužů, počtem děl a vlastně skoro vším dalším, co je možné spočítat a seskládat do tabulek. Situace obránců byla po dlouhou dobu poměrně kritická a růžově to nevypadalo ani poté, co přitáhla polní koaliční armáda, ve které byli jak pluky rakouské, tak sasské nebo polské, protože i tato armáda čítala ani ne polovinu svého protivníka.

Ale dva faktory se do tabulek nevešly.

Oba byly způsobeny historií, kterou jsme si ve Střední Evropě prošli krátce předtím: Třicetiletou válkou. Osmanská armáda bojovala zpravidla z pozice hrubé síly. Dělostřelectvo, které si přivezli k Vídni, vypadalo hrozivě, ale vpodstatě šlo o stejné typy děl, kterými před dvěma staletími obléhali Konstantinopol. Rakouská armáda za sebou měla třicetiletou válku, jejíž události ji donutily vyrábět děla z vhodnějších materiálů. Rakouská děla proto byla lehčí, pohyblivější, spolehlivější a protože se mj. mohla ládovat většími náložemi, měla větší dostřel a přesnější zásah. A stejné to bylo i s celou vojenskou taktikou rakouské armády. V Evropě už dávno zvítězila taktika účelné kombinace pluků pikenýrů, mušketýrů a draogunů, proti které víceméně středovéká taktika osmanského vojska neměla šanci.

Turecká armáda u Vídně byla zničena a rozehnána a do historie se zapsala další zdánlivě paradoxní událost: Nezvítězila velká, bohatá a vojensky zdánlivě silná říše, která si mohla dovolit do války koncentrovat velkou energii, ale zvítězil nepočetný, zdánlivě slabý a uvnitř rozhádaný soupeř - křesťanská Evropa, která ani neměla žádnou reálnou centrální vládu. Paradoxem je, že kdyby ji měla a nebyla tu zkušenost třicetileté války, nutně by zvítězili Turci.

Můžeme najít další a další příklady z vojenství, politiky, vědy, umění... Bohatství spočívá v pestrosti. Pokrok je možný jen tam, kde je plurailta. Historie opakovaně ukazuje, jak vybudováním mnohonárodních soustátí s jednou centrální vládou, která přinesla mír a klid, a mohla konečně začít vládnout zcela racionálně a rozumně (ať už to byl starý Řím nebo třeba zmíněná Osmanská říše), zlatý věk oněch zemí nenastal, ale skončil. Ale proč já to vlastně píšu?

Autor: Tomáš Houška | úterý 19.11.2013 9:26 | karma článku: 22.97 | přečteno: 800x


Další články blogera

Tomáš Houška

Budete vyvěšovat vlajku Tibetu?

Kdekterý politik sdílí na sciálních sítích fotku, jak vyvěšuje tibetskou vlajku. Některým není blbé tím spamovat nejrůznější skupiny a diskuse, které s Tibetem nemají moc společného. A co vy? Přidáte se?

12.3.2018 v 9:54 | Karma článku: 37.53 | Přečteno: 1235 | Diskuse

Tomáš Houška

Opravte ty voliče!

Všude na mě koukají sofistikované analýzy co to té půlce národa je, že volila špatně. Tedy Zemana. Za tím je nějaká jejich nedostatečnost. Jsou porouchaní. Kdyby byli v pořádku, volili by správně.

30.1.2018 v 9:35 | Karma článku: 47.30 | Přečteno: 8026 | Diskuse

Tomáš Houška

Učitelé dostali přidáno! Tak co si stěžujou?!

V dobách, kdy jsem řediteloval, jsem několikrát zažil, jak se ministr školství v televizi chlubil, kolik učitelům přidali (do tarifních tabulek). Ale už neřekli, že školy nedostaly ani o fň víc skutečných peněz.

9.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 29.80 | Přečteno: 1641 | Diskuse

Tomáš Houška

České houfnice v Azerbajdžánu. Na koho asi budou střílet?

Zprávička o tom, že čeští zbrojaři prodali nějaké ty houfnice Azerbajdžánu (přes mezinárodní zákaz), v médiích zapadla. Děje se toho hodně a nejčastější reakcí byla radost, že jsou naši zbrojaři šikovní. Víme koho vyzbrojujeme?

2.10.2017 v 18:05 | Karma článku: 26.85 | Přečteno: 835 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jana Martincová

Zážitková gastronomie v nově zrekonstruovaném Hraničním zámečku

„Cože, David bude dělat cyklistům smažák?“ neskrývala jsem rozpaky nad rozhodnutím jednoho z našich nejlepších českých šéfkuchařů.

21.8.2018 v 10:24 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Emrich Sonnek

Život nanečisto

Dnes uplynulo padesát let od chvíle, kdy vpád armád pěti členů Varšavské smlouvy přetrhal naděje na vybudování lepšího světa, který by dokázal spojit přednosti centrálně řízeného hospodářství a svobodného života.

21.8.2018 v 10:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jaroslav Pomp

A dost!: Diskuzní žumpa versus pozitivní mysl

Ohromný zájem zaznamenalo testování chlebů v pořadu A dost! Během prvních 24 hodin přes půl milionu diváků, více než 300 diskuzních příspěvků pod reportáží. Chléb jíme všichni, zajímá nás.

21.8.2018 v 10:22 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Vladimír Kroupa

21.8.1968 – státní svátek? Ale no tááák…

K napsání tohoto zamyšlení mě nakopnul jako poslední kapka dnešní blog kolegy Honzy Šestáka, který navrhuje tento den zařadit do skupiny státních svátků. Já s tím nesouhlasím, popíšu proč...

21.8.2018 v 9:40 | Karma článku: 17.93 | Přečteno: 299 | Diskuse

Aleš Presler

O čem se nepíše: Vzpomínka na 21. srpen 1975.

Zatímco se tady na blogu rozmohlo psaní o tom, jak kdo prožil srpen 1968 a jak se choval statečně, přináším příběh o sedm let pozdější. A je o skutečném hrdinství!

21.8.2018 v 9:35 | Karma článku: 22.32 | Přečteno: 459 | Diskuse
Počet článků 215 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4126

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. 

Žiju hlavně psaním filmových příběhů - v poslední době to je nejvíc sto let starý příběh Poslední velikonoce. A ve volných chvílích také cestování časem.

Blog jsou moje "myšlenky pozdě v noci", často hodně o politice a věcech, které se do mé pozornosti vtírají, aniž by byly zvány.  Pro "facebookové" čtenáře mého blogu mám FB stránku Sedmá vlna, kde najdete  upozornění na všechny nové články na blogu a různé drobnosti, které mi upadnou od ruky. Kdo nejste Facebookový, najdete vše přehledně tříděné a snadno listovatelné na www.SedmaVlna.cz.





Najdete na iDNES.cz