Škola a autorská práva

Za dobu svého učitelování jsem mnohokrát narazil na situaci, kdy učitel ve škole používá autorsky chráněná díla a zcela se ztrácí v přehledu o tom, co je legální a co ne. Tak zkusím napsat jednoduchý a snad přehledný tahák.

Vezmu si jako příklad film, s hudbou je to po právní stránce totožné

Automatické by mělo být, že používáme koupenou kopii. Naše právo je nastavené tak, že pokud si z webu stáhnete nelegálně uploadovanou kopii třeba filmu, vy sami se ničeho nedopouštíte (na rozdíl od toho, kdo to tam nahrál), ale jen do chvíle, kdy tuto kopii používáte pro svou potřebu doma. Pirátskou kopii filmu tedy nenosme do školy. Co když mám nahrávku z televize? Tam je to jiné - ta samozřejmě vznikla legálně a její využití ve škole je čisté.

Ale pak narazíme na rozpor - v obchodě koupené DVD máme také pro vlastní potřebu, ale my ho chceme pustit třeba 30 žákům. Lze to? Někdy ano, někdy ne:

Příklad 1

V literatuře probíráme Shakespeara, chceme pustit Romea a Julii. Můžeme? Ano, je to ve vazbě na probíranou látku, slouží to výuce, co může vyvolat otázku je pojem „odůvodněný rozsah“. Dobrý učitel totiž nachystá třeba 2-3 scény a 2-3 zcela různá filmová zpracování. Jejich promítnutí přinese možnost debatovat jak o originálním textu, tak o možnostech jeho převedení na plátno, o roli interpretace, nadčasovosti textu a tak dále. Takhle vystavěná hodina může být skvělá a velice přínosná – a absolutně legální.

Příklad 2

V literatuře probíráme Shakespeara a pustíme žákům celý film. Pro příklad bez jakékoli předchozí nebo následné debaty a analýzy. Dobrý učitel to tak neudělá, protože materiál, který by mohl být skvělý, si vyplácá nazdařbůh. Je to legální? Je to na hraně. Nikdo nebude takového učitele pronásledovat, ale takhle to zákon nemyslí.

Příklad 3

Jeden z kolegů je nemocný, vedení školy nemá suplovací náhradu, tak se žákům pustí film. Z pedagogického pohledu je to dementní, přijatelné snad jako nejzoufalejší z možností v nejzoufalejší situaci. Film by měl aspoň ovšem i za této situace navazovat na učivo a až se kolega po nemoci vrátí, měli by se k filmu a jeho analýze vrátit. Z pohledu práva je to už za hranou – tohle není odůvodněný rozsah, to není odůvodnitelné vůbec. Ano, on to také nikdo nebude řešit, ale tohle by se dělat nemělo. 

Příklad 4

Škola se potřebuje zbavit žáků a tak film pustí v tělocvičně na velké plátno a pošle tam několik tříd. Tady není o čem mluvit, to je nelegální. Pravděpodobně to nikdo nebude řešit, ale jistý bych si na místě vedení školy vůbec nebyl. Lze takovéhle promítání vůbec legalizovat? Samozřejmě. Horší (byť možná maličko levnější) řešení je najít si (třeba podle www.csfd.cz nebo www.fdb.cz) českého distributora filmu, napsat mu mail a nejspíš dojde k dohodě, kdy škola zaplatí nějaký poplatek a vše bude právně čisté. Koukat na film za takových podmínek je ale většinou utrpení, takže mnohem chytřejší je zavolat do blízkého kina, domluvit s nimi, co chcete kdy promítnout za film a pokud vedení kina patří na své místo, zařídí vám za velice mírné vstupné školní projekci.

Což je mimochodem cesta, kterou školám doporučuju. Vytvořte si „partnerství“ s blízkým kinem a spolupracujte na to, co a kdy komu ze svých žáků pustíte. Škola bude přicházet s „poptávkou“ ve vazbě na pedagogické potřeby, kino bude umět nabízet – a to zpravidla i velice zajímavé filmy, které třeba ani nebyly v mainstreamové distribuci. Jen je třeba jejich promítání domluvit s dostatečným předstihem, aby stihli opatřit kopii, ze které se bude promítat.

Co knížky a kopírování textů?

Je to v principu podobné. Pokud v rámci výuky o Shakespearovi žákům nakopíruju stránku z knížky a pracujeme s ní podle nějaké vlastní promyšlené metodiky, je to zcela čisté. Stejně, jako když probíráme třeba žánr fantasy apod. a nakopírujeme dvoulist z Pána prstenů a zabýváme se jím z literárního pohledu.  Kdybychom nakopírovali celou knížku, krom toho, že by to bylo hloupé, nebylo by to legální, to určitě není rozsah zdůvodnitelný pro výuku.

Pokud vezmeme stránku z pracovního sešitu nebo učebnice, kterou už někdo k výuce vytvořil – tedy včetně metodiky, je to samozřejmě nelegální. Já vím, děje se to často, ale není to fér.

Má to řešení, pokud nechceme kupovat celé učebnice a celé pracovní sešity? Má, i když (zatím) není pravidelné. Někteří vydavatelé pracovních vydávají pracovní sešity v elektronické podobě (PDF) s licencí tisknout je, nebo jejich části, v rámci školy. Stojí samozřejmě trochu víc než prostá ekniha, ale jejich používání je fér.

V případě pracovních listů a nápadů k výuce je ovšem nejlepší sáhnout na web do diskusí, různých zásobníků nápadů a úloh – protože ty už vaši kolegové dali na internet se záměrem nezištně se dělit.

Jak jsou na tom třeba noty?

Ty učitelé žákům kopírují zcela běžně. Jasné je to opět s tím, když máme učebnici. Ta je autorským dílem a není správné (a většinou ani ekonomické) ji žákům kopírovat.

Co s hudebními díly? Uplynulo-li méně než 50 let od smrti autora, jsou chráněna autorským právem a kopírovat bychom je obecně neměli. Ale nebojte, v případě ZUŠ nebo konzervatoře nebo jiné školy slouží výuce a jejich užití je odůvodnitelné - a tedy legální.

Jiné je to na koncertě. Pokud je to školní koncert, neřešte to, pratí to, co v předchozím odstavci.

Coby svatebčan či host hrajete na svatbě svého kamaráda - podobně třeba při mši nebo jiných občanských slavnostech je to zase právně čisté. A to nejen v případě lidovek nebo děl, která už jsou autorskouprávně volná, ale v případě děl autorsky chráněných. Zvěsti o tom, že OSA půjde zkasírovat svatebčany za jejich zpívání nebo dětskou vánoční besídku za užití autorsky chráněného díla, jsou u nás naštěstí jen zvěsti, a kdyby se vám něco podobného stalo, buďte vklidu, v právu byste byli vy, ne autorský svaz.

Jiné je to, když se pořádá volební míting, nebo když je svatba ve velkém stylu a přijede tam profesionální kapela, orchestr, kteří za to dostanou zaplaceno a nejsou součástí oslavy, jsou tam proto, že je to jejich práce. Ti samozřejmě musí hrát z legálně koupených not. Profíci to často v takových situacích dělají tak, že koupí originál, ten nosí v deskách v tašce, aby si ho nezničili, udělají si z něj kopii - a tu mají na pultu a hrají z ní. To proto, že tuto kopii popíšou poznámkami, různě proškrtají apod. Tenhle přístup je samozřejmě legální a moudrý.

A ještě je jedna speciální situace, kdy na koncertě hrajete třeba Bacha nebo jinou hudbu, o níž jste si přece jisti, že už dávno není autorsky chráněná a noty si tedy můžete množit a kopírovat do aleluja. V rámci školního koncertu opět neřešte, ale jinak ano. Pro nezasvěcené se skrývá past v tom, že pokud nejste hardcorový milovník daného období, skoro jistě nehrajete z kopií originálního zápisu, ale z mnohem modernějšího přepisu. A ten se liší nejen tvarem písma, ale většinou docela hodně frázováním a různými interpretačními zásahy do díla. Takže se může stát (tedy spíš je to pravidlo), že hrajete nikoli Bacha, ale jeho moderní úpravu - a na tu už se budou vztahovat autorská práva toho, kdo úpravu provedl.