Iškariotský a maturita z češtiny

Debatu o státní maturitě jsem skoro vzdal, protože ta si podle mě nezaslouží zlepšení, ale zrušení. Nicméně zaujala mě debata, nakolik do češtiny patří doplnění jména k přídomku Iškariotský. Protože to není banální rozhodování.

Ona ta otázka totiž odhaluje, že nemáme jasno hned ve dvou základních a hodně důležitých věcech.

Ta jednodušší otázka je, co vlastně patří do předmětu český jazyk. Posledních čtvrt století se snažím poukázat na to, že literatura je samostatný okruh vzdělání, který s jazykem sice hodně souvisí, ale není dobře ho vnímat jako jeho "podmnožinu". Tedy například hodnotit literaturu a jazykové znalosti a dovednosti souhrnně. Podproblémem je, že literaturou, aspoň tou středoškolskou, je u nás zcela jasně a bez ptaní myšlena historie literatury. Je to hned druhé faux pas, kterého se na školní literatuře dopouštíme. Ale soustřeďme se teď jen na ten velmi úzký výsek problému a celou jeho šíři nechme na jiné fórum.

Tedy historie literatury součástí literatury je a literatura je u nás součástí hodnocení z českého jazyka. Není to dobře, ale je to tak. Takže znalosti základních pojmů a děl světové literatury by maturant mít měl. Ponechme na pozděj debatu, je-li to nutné a správné to po něm vyžadovat. 

A i v případě, že jsme naprostými ateisty a s náboženstvím nechceme mít cokoli společného, v prismatu povědomí o elementárních a klíčových dílech světové literatury nemůžeme nevidět roli Bible. Ne coby "náboženské svaté knihy". Ale coby literárního díla, na které se odvolává notná porce veškerých uměleckých děl, které naše civilizace vytvořila v uplynulých dvou tisíciletích. Kdybych náhodou vynechal samotnou Bibli, snadno si uvědomíme mraky odkazů, citací, narážek, parafrází v nesčíslném počtu jiných knih. Možná jsem staromilec, ale opravdu chce jít maturovat z literatury někdo, kdo nečetl třeba Mistra a Markétku?

Jestli se mě teď někdo zeptá, jestli si myslím, že je tak nezbytně nutné k přežití číst Bulgakova. Tak ne. Je to každého věc a i velmi chytrý člověk z Bulgakova nemusel přečíst ani list. (Takových lidí je mi líto, ale je to jejich volba.) Ale mám protiotázku: Opravdu je dobře, aby i úplný kulturní analfabet měl maturitu z (dějin) literatury? (Nemyslím tím jen na toho Bulgakova, ale na kulturní kontext.) Proč má mít vlastně celá populace povinně maturitu z literatury? Případně, abych nebyl jednostranný, z matematiky? Nápad, že stát utratí stamiliony v povinné státní maturitě a tu budou všichni skládat, je čistě obsesívní. 

Ale k té druhé - a daleko vážnější - otázce. Biblické příběhy zdaleka nejsou jenom věcí něčí víry. A dokonce nejsou ani jen věcí literatury. Jsou součást backgroundu, na kterém stojí naše civilizace. Evropa dnes samozřejmě není křesťanská v tom úzkém slova smyslu a křesťanství nebylo jediným kořenem naší současné civilizace. Mohli bychom se pohádat o podílu tohoto kořene na naší civilizaci. Ale jisté je, že je to jeden z několika nejdůležitějších. A to i v případě, že se sami budeme identifikovat protikřesťansky. 

Je to součást naší kultury, protože je to jeden z metajazyků, které nás spojují. To, že jsme schopni spolu komunikovat, je totiž kromě samotné holé lingvistické úrovně jazyka podmíněné společnými hodnotami, a kromě nich i  společnými sdílenými příběhy, nad jejichž interpretací se sice můžeme pohádat, ale víme, že tu jsou a že nám předkládají otázky a výzvy, na kterými se pohádat stojí za to.

Je velmi zajímavé, co dokážou sdílené příběhy. Sdílené příběhy totiž dokážou velmi dobře definovat třeba generaci, někdy i celý národ. A někdy i celou civilizaci. V okamžiku, kdy bychom je prostě odmítli a vyřadili z naší identity, odmítáme civilizaci, která je jimi spoludefinována.