Nevěřte revolucionářům

Co chvíli slyšim, jak lidi kolem ve vzteku nad stavem naší společnosti volají po nové, tentokrát nesametové revoluci. A protože dneska je výročí jedné takové pěkně nesametové revoluce v Číně, dovolim si odporovat: Bůh nás chraň před revolucionáři.

Abychom rozuměli, co je to vlastně revoluce a jaké má lidstvo s revolucemi zkušenosti: Zkusme vzpomenout na pár těch největších, nejznámějších a nejcitovanějších revolucí v dějinách. Zmínil-li jsem Čínskou kulturní revoluci, rychle pochopíme, že zdaleka nebyla tak výjimečná. Asociace na pojem revoluce skoro jistě přivede Velkou francouzskou revoluci, bolševickou Velkou říjnovou revoluci, možná i anglickou revoluci proti králi Karlovi I. 

Už ta anglická, přestože ještě docela mírná, měla typický průběh: Politický systém nefungoval vůbec ideálně, král nebyl oblíbený, jeho úředníci zneužívali své postavení. Lidé se začali bouřit a volali po změně. Do čela se postavil ambiciózní právník Oliver Cromwell. Během revoluce smetl starou vládu, vykreslil lidem chiméru nové lepší společnosti, kterou vybuduje, nechal povraždit víceméně všechny odpůrce, kteří mu padli do rukou, a dílo završil tím, že se stal krutým doživotním diktátorem. Naštěstí pro Brity, Británie se z jeho řádění docela dobře a rychle vzpamatovala.

Francouzská revoluce byla o poznání dramatičtější - ona také Francie ke konci 18. století byla v mnohem horší situaci. Královský dvůr a vláda celých posledních sto let vládli bez jakékoli reflexe k ekonomickým možnostem své země. Nebyl to jen přepych dvora, ale i strašně drahé války s prakticky nulovým přínosem pro kohokoli a další a další podniky. V hlavních odvětvích probouzejícího se průmyslu si na rozdíl třeba od Británie vyhradil stát monopol. Takže Francie sice byla producentem spousty luxusního zboží, které šlo z velké části na export, ale jeho výroba byla neefektivní a reálný přínos pro zemi byl tak minimální. Volání po změně bylo logické.

Přišla v roce 1789 - což pro nás má kouzlo v tom, že si snadno umíme představit analogii s naší "revolucí" v roce 1989.

Jenže kdo by čekal, že se revoluce zaměří na vymanění Francie z ekonomického marasmu, byl by hodně zklamaný. V první fázi se vše točilo kolem likvidace těch, kdo byli u moci před revolucí. V roce 1793 byla situace taková, že revolucionáři stačili vyvraždit (skoro) celou královskou rodinu, většinu šlechty, velkou část inteligence, která nesouhlasila s revolucí, velkou část duchovních. Revoluce se oblékla do ideologických hesel - boural se starý svět a budovala nová, lepší společnost. Něco, co tu ještě nebylo. Přežil ten, kdo uprchl do ciziny.  Jakkoli si prosím nedělejme iluze o tom, že by šlo o nějaký boj dobra se zlem a že by dobro bylo aspoň na jedné straně.

Do rozhodovacích postů se dostali lidé, kteří měli sice velké ambice, určité schopnosti pro intriky a ovládnutí mechanismu moci, ale neměli kompetence k tomu řídit stát, potažmo stát v hluboké ekonomické krizi. Na mnoha místech si nová vládnoucí garnitura počínala daleko hůř než stará. A tak přišla povstání - většinou ne z kdovíjaké lásky k monarchistům, ale prostě proto, že takhle se to nedalo snést. Povstaly celé kraje a oblasti - nejznámější je povstání ve Vendée na jihu Francie. A všechna povstání byla likvidována mocí, ve Vendée došlo k něčemu, čemu dnes říkáme genocida, a to velmi brutální genocida. K podobné došlo v Bretani - mimochodem první koncentrační tábory, tak jak si je dnes vybavujeme, nevymysleli nacisté v Německu, ale právě Francouzi pro Bretonce.

Během tohodle kolotu se navíc jednotlivé mocenské skupiny revolucionářů rozhádaly a postupně i vyvraždily mezi sebou. Historici dokonce uvádějí, že tohle druhé kolo revoluce bylo ještě daleko šílenější než to první, kdy se bojovalo proti monarchii. A vládlo se ještě hůř než dosud, země se řítila do dalšího bankrotu, korupce už dávno byla standardním mechanismem fungování státu, který se navíc zapletl do války se svými sousedy.

A lidé zatoužili po vládě silného vůdce, který v tom konečně udělá pořádek. Tohle očekávání jim splnil Napoleon. Přitáhl se svými vojáky do Paříže, nechal popravit předchozí vládnoucí špičky a své odpůrce a zavedl vlastní diktaturu. To byl rok 1796. Opticky zvedl ekonomiku země - ale víceméně jen tím způsobem, že rozjel masivní vyzbrojování armády, které bylo kryté směnkami splatnými z předpokládané válečné kořisti. Jaká klasika. A samozřejmě také konec iluzí o revoluci. V roce 1806 se nechal provolat císařem, vznikla nová šlechta, nová monarchie, nové náboženství. 1813 schytal výprask u Lipska a 1815 skončil na Svaté Heleně. Oddechla si nejen Francie, ale celá Evropa, kterou tahle touha po úplně novém lepším a krásném světě obrátila v trosky.

Když proběhneme ta data, s úlevou si uvědomíme, oč lépe jsme to (aspoň dosud) zvládli odkormidlovat v Česku my. 

A když si to projdete bod po bodu, zjistíte, jak moc se v principu podobá i Velká říjnová revoluce. Vybijeme své předchůdce, zavedeme nový a lepší společenský řád, protože to nejde po dobrém, budeme popravovat a  znárodňovat, postavíme vězení a tábory pro politické vězně, serveme se mezi sebou o moc. Protože zemi se stále nebude dařit lépe, svedeme to na nepřítele za hranicemi a povedeme proti němu válku. Vše skončí, až pomře generace revolucionářů, z nichž se mezitím zrodili noví monarchové a diktátoři s doživotními prebendami.

Ani ta Čínská neproběhla v principu jinak: Vytvořila se iluze nové budoucnosti, která bude dosažitelná jen co se zbavíme minulosti. Bouraly se památky, likvidovali vzdělaní lidé, party povedených revolucionářů se porvaly mezi sebou. Kdyby nebylo milionů povražděných lidí a stamilionů lidí, kterým tahle revoluce zničila život, nebylo by moc o čem mluvit. Prostě lidé naběhli bandě lumpů a dovolili jim, aby mluvili a jednali za ně.

Kde je teda ta hlavní chyba? V očekávání, že může přijít nějaký nový, lepší, krásný společenský systém. Že stačí vyhnat staré politické špičky, které na pokroku sedí jak žába na prameni.

Jenže tak to právě není. Když stát nefunguje, nestačí vyhnat staré elity. Nestačí hledat a budovat nový společenský řád, který je někde schovaný jako zlaté El Dorado. Většina revolucionářů nenabízí žádnou reálnou a racionální vizi, většina revolucionářů má jasno v tom, že je třeba smést starý systém, čím důkladněj, tím lépe, a pak se uvidí. Protože takhle to nelze prezentovat, revolucionáři pravidelně přicházejí s návrhem originálního státního systému, který nemá nic společného se "zlou politikou", ničím se nepodobá dosavadní politické a historické zkušenosti lidstva a zavádí nové obskurní instituce a řídící mechanismy. A ty logicky nefungují. Proto se revoluční božstva požerou mezi sebou a ti, kdo přežijí, nutně musí vyhlásit diktaturu, aby se udrželi u moci.

Žádní revolucionáři nikdy nepřiznají, že k vybřednutí z ekonomického průšvihu prostě bude třeba makat a  nekoukat na to, jestli je to fér, když my jsme zemi v průšvihu už zdědili. K prosperitě prostě nevede jiná cesta, než že přestaneme utrácet za nesmysly, přestaneme se tvářit, že máme na cokoli si vzpomeneme a vyhrneme rukávy. Nezní to hezky a nevyhrávají se tím volby, nestrhují masy k povstání. Ale je to pravda. Dekapitace královské rodiny k prosperitě nepovede, ani kdyby byl král opravdu gauner, a plabejizace společnosti, kterou revoluce přinášejí, opět nepomůže vůbec ničemu, jan následnému bolehlavu.

Všimněme si, že všechny tyhle "velké" revoluce, kdy se mluvilo o novém společenském systému, stály zemi miliony mrtvých a celou jednu zničenou generaci a obrovskou kocovinu. Žádná z těhle krásných revolucí nepřinesla vůbec žádný pokrok - lidé si jen strašně namlátili, aby se přesvědčili, že tudy cesta dál nevede.  Chraňme se před věrozvěsty nového lepšího světa, který nastolíme revolucí.

Jediná revoluce, která zafunguje, bude ta, že přestaneme poslouchat slibovače a revolucionáře a začneme se spoléhat sami na sebe.