Jak se financuje film

Pro hodně lidí, kteří film potkají až jako hotový v kině, nebo v horším případě na torrentech, je to terra inkognita. Něco, kolem čeho se šíří mýty a co je záhadné jako zednáři, templáři a rosenkruciáni. Pro samotné filmaře je to záhada někdy také, a ještě ktomu záhada, která spouští obrovské emoce.

Aneb volné pokračování včerejšího blogu.

První číslo, o kterém se velice debatuje, je rozpočet filmu. Kolik peněz je třeba k tomu, aby film vůbec mohl vzniknout. Tu a tam někde vznikne film natočený za pár švestek a je tak šikovně vymyšlený, že to funguje, je úspěšný. A hned spousta lidí řekne, že filmy je možné točit za pár švestek všechny. Není. Nechtěli byste na takové koukat. Paranormal activity nebo Blair Witch jsou postavené na pseodoreportážním pocitu, zahrnují ho do konceptu filmu. 99% filmů tak točit nemůžete. Potřebujete herce, štáb, potřebujete kvalitní techniku, protože bez ní kvalitní film nenatočíte, potřebujete ho filmově svítit, protože jinak to bude home video a ne koukatelný film atd. Zatímco ve světě se hranice mezi lowbudgetem a standardním snímkem tuší někde kolem 10 milionů dolarů / eur, u nás je to jinak. U nás z tohoto pohledu po roce 89 stěží vznikl jediný film rozpočtem dosahující této hranice. Český film se rozpočtem tedy pohybuje někde úplně mimo první a nejspíš i mimo druhou ligu. Průměrný český film stojí kolem 20 milionů (korun). Dostat se pod 10 (jako třeba my s Maturitou) znamená být v kategorii českého lowbudgetu. 

Kolik film vydělá? Budete-li sledovat jeho návštěvnost, zkuste si počet diváků v kinech násobit cca 50,-. To je plus mínus příjem, který doputuje producentovi. Mimochodem, producent nemá žádný vliv na cenu lístku v kinech, dostává od kin procenta z tržeb. 

Druhou věcí je, že producent nejdřív musí film zafinancovat a tržby mu pak náklady filmu zaplatí zpětně. Tedy nejdříve je třeba najít zdroje. Zkusme z principu rozdělit zdroje na soukromé a veřejné. Proč veřejné? 

První zdroj je Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie při ministerstvu kultury. Tady vám, uznají-li to za vhodné, mohou dát až polovinu rozpočtu, který vykážete. Budou-li chtít. Aniž by museli jakkoli zdůvodnit své rozhodnutí.

Druhým zdrojem je Česká televize, která do filmu může vstoupit jako koproducent a investovat opět až polovinu rozpočtu. 

A pak jsou tu investiční pobídky, kde můžete žádat stát, aby vám až 20% utracených peněz vrátil. Podmínka je, aby rozpočet vašeho filmu přesáhl 15 milionů korun. Třeba na Babovřesky daňový poplatník touto cestou přihodil 5,7 milionu. Stát tedy podpoří drahé filmy a levné ne. Asi to má nějakou logiku, ale moc jí nerozumím. Ostatně jako dalším okolnostem.

Umíte-li v tom chodit, máte správné kontakty, a umíte-li správně sestavit rozpočet, většinu rozpočtu získáte z veřejných prostředků. Ani jeden ze zmíněných subjektů není povinen zdůvodňovat komu proč jakou dotaci udělil. Prostě proběhne neveřejné rozhodování či hlasování a dotaci získáte či nezískáte. 

Nechci nikoho podezírat z nekalostí, ale jsou dva důvody, proč odmítám tohle rozhodování o "státních" penězích. 

Prvním důvodem je fakt, že český filmový rybník je příliš malý a opravdu neutrálních, objektivně nahlížejících lidí je tu jak šafránu. Všichni se se všemi znají, všichni někde mají nějaké společné či naopak protichůdné zájmy. Ale i to je ten menší důvod.

Daleko nejhorší je podle mě fakt, že je tu někdo, kdo rozhoduje o tom, co je "správný" film a co je "nesprávný" film. Máte pravdu, nejsme daleko od skoro stejného mechanismu, kdy takhle o umění rozhodovali straničtí funkcionáři. Tehdy se povolovalo/zakazovalo, dnes se "jen" rozdávají veřejné prostředky. Ale důsledky jsou stejné. A neděsí mě to jen pro ty důsledky, děsí mě úchylnost představy, že někdo může rozhodnout, že je nějaký film "správný" a nějaký "nesprávný". Jakoby bylo vůbec možné objektivně rozhodnout o jakémkoli umění. Mé přesvědčení totiž je, že to nejde. Že to nejde z principu. Z principu je nahlížení na film ne dobrý/špatný, správný/nepsrávný, ale líbí se mi/nelíbí se mi, splňuje mé očekávání/nesplňuje ho, chci ho podpořit/nechci ho podpořit. Film nelze změřit, nelze ho posoudit tvrdými kritérii, jde o estetickou kvalitu, která není objektivizovatelná. A představa státu a jeho orgánů jakožto arbitra elegance, který si tuhle roli uzurpuje a z našich daní nějaký film zaplatí a jiný ne, to je pro mě nezkousnutelné.

A tam mířím, budu-li rozhazovat vlastní peníze, mám plné právo zcela iracionálně podpořit to, co se mi líbí, a nejsem nikomu dlužný vysvětlení. V okamžiku, kdy rozdávám veřejné peníze, mi to přijde nepřijatelné. A rovnou přiznám, že stejně nepřijatelné mi přijdou všechny ostatní státní dotace a investiční pobídky. Obludné jsou dotace zemědělcům za to, že nechávají pole ladem, šílené jsou pobídky automobilkám nebo jinému byznysu... a to jen namátkou, protože stát ať už přímo nebo skrze EU ročně na těhle nesmyslech rozhází ročně desítky, možná i stovky miliard. (Filmový byznys je v otázce dotací zanedbatelný, uvědomme si, že třeba jediné Národní divadlo dostane ročně dotaci trojnásobně velkou proti všem dotacím do kinematografie.) Není to žádná pomoc shůry. Jsou to vždy jen a jen úředníky přerozdělené peníze odebrané předtím lidem a firmám. Místo, aby se sami mohli rozhodnout, do čeho chtějí peníze vrazit, rozhodne to za ně "stát".

A tak tu pak logicky máme filmaře, kteří točí za veřejné peníze a ty, kteří točí za soukromé. Já vím, že granty a dotacemi je prolezlý každý resort, že obdobné a mnohdy daleko šílenější dotace rozdávají i jiné evropské země a spousta kolegů řekne, že bez státních peněz to prostě nejde. Je to evropský fenomén. Na druhé straně Atlantiku to jde. Tam se film financuje ze zdrojů, do kterých u nás sahají ti, kteří zázemí z veřejných peněz nemají.

Ti, komu komise nefandí, financují film sami - a natáčení pro ně znamená, že investují vše, co mají, a typicky se ještě zadluží. Hodně. Filmař, kterému náklady pokryl státní fond spolu s Českou televizí bude v okamžiku ekonomického neúspěchu svého filmu posmutnělý (zas ne moc, když projdete tabulky s čísly, zjistíte, že někteří mnohokrát za sebou vykázali účetní ztrátu svého projektu a přesto dostanou další rok dotaci znovu), filmař, který ho zaplatil ze svého, hledá v obdobné situaci větev, na které se oběsí. Na filmu to většinou vidíte: Ze státních peněz s lehkostí natočíte artové sociální drama, které bude mít hrozně hluboké významy a bude získávat ceny na festivalech. Za své natočíte něco, co nutně bude jednodušší, přímočařejší, diváčtější. Netočíte pro sebe, ale pro diváky, které to (narozdíl od první kategorie filmů) musí bavit. Jinak jste v rejži.

A myslim, že je zcela očekávatelné a logické, že když si jeden zaplatí svůj film sám, těžko bude tleskat tomu, komu ho zaplatil stát. Těžko lze respektovat kastu těch, kteří se považují za vyvolené a předem oprávněné k čerpání státních peněz. Když vy si pro peníze na svůj film musíte sáhnout na svůj účet.

Další zdroj jsou inzerenti. Schválně neříkám sponzoři. Protože ti víceméně neexistují. Inzerent filmaři zaplatí (většinou velice špatně) za product placement, tedy za to, že se jeho produkt objeví ve filmu. Velkou parádu to ve filmu nenadělá a z vlastní zkušenosti můžu říct, že mnozí z nich navíc ani nehodlají dohodu dodržet a neustále si musíte krýt záda.

Pak jsou tu investoři. Také to nejsou sponzoři. Investují do filmu a čekají, že film jim investované se ziskem vrátí. To je rozumná a férová spolupráce, jen je takových bohužel velice málo. Zatímco třeba v USA nebo Indii často i větší část rozpočtu pokryjí investice - překvapivě i od velkého množství malý investorů, u nás to (aspoň zatím) není typické. 

Pak jsou tu skuteční sponzoři. To jsou většinou kamarádi režiséra, kteří mu něco přidají bez kauzálního očekávání, že se jim to vrátí. Tradice opravdového sponzoringu ovšem u nás nejspíš umřela s první republikou.

Pak existuje ještě jedna cesta, která ve světě funguje, u nás se o ní velice nesměle začíná uvažovat: Crowdfunding. Podíváte-li třeba na web filmu Maturita, rázem pochopíte, oč jde. Není to sponzoring, je to směsice investování do filmu, předplatného a prodeje filmových zážitků. Fanoušci filmu si mohou koupit a předplatit různé relikvie a zážitky, které jsou jedinečné a později už nikdy nebudou dostupné. Ve světě už vzniklo několik filmů, které byly financované díky crowdfundingu.

U nás se zatím většinou vybere velmi málo peněz a lidé reagují přezíravě, ale třeba právě přichází čas, kdy se to změní. Protože crowdfunding je podle mě mnohem lepší cesta než všechny granty, komise a dotace. Jdou do toho ti, kdo se pro to svobodně rozhodnou - a něco za to získají zpět. Ať už předplatné, zážitky, zisk z investice nebo něco dalšího.