Schopnost pojmenovat věci správnými pojmy se ztrácí nejen v debatách. Prostě jsme si jazyk rozostřili. Často víc plete než sděluje. Plný nálepek a sémantických manipulací. Tak užíváme třeba pojem víra nebo náboženství.
Jako malý kluk jsem vyrostl v krejčovské dílně svého dědy, který jak jsem coby dospělý pochopil, byl českým bratrem. Ta předškolní léta měla řadu půvabů, které jsou obtížně sdělitelné, ale mezi jeden z nich patří, že zatímco jsem dědovi navlékal jehly, páral stehy a dělal podobné - pro mě tehdy velice důležité, odpovědné a dospělácké činnosti, děda mi vyprávěl pohádky (pozděj jsme při tom ještě stihli hrát šachy). Časem jsem pochopil, že mě tím dost vzdálil vrstevníkům, protože zdrojem jeho pohádek byla Bible, hlavně tedy Starý zákon.
S učitelkou a posléze s rodiči jsem na to téma měl vážný rozhovor ve druhé třídě, kdy rozpor mezi spolužáky louskajícími Neználka a úchylákem vyprávějícím o Davidovi kulminoval. Dostali jsme úkol přinést knížku, která obsahuje podle nás ty nejúžasnější příběhy - a hádejte, co jsem na lavici vyložil já. Moje vztahy se spolužáky byly ale odjakživa poznamenané mými dalšími výstřednostmi, takže ono jim to jen zapadlo, jako že co ode mě také mohou čekat.
Ty příběhy měly zvláštní kouzlo a úplně se vymykaly Mayovi nebo Vernovi, které jsem objevil později. Zato se v mnohém podobaly opravdovým pohádkám. Dost často totiž postrádaly to, co bychom čekali v promyšleném narativním příběhu. Děly se tam divné věci a lidé i Bůh se zhusta chovali jako úplní dementi, což mě znervózňovalo. S odstupem let jsem docenil, že děda mi na moje otázky a výrazy nesouhlasu s jednáním dotyčných často říkal, že neví proč to tak je, že to tak prostě je, a asi proto, abysme o tom mohli přemýšlet a uvažovat, co je dobré a co dementní.
Dospělý by se samozřejmě tak moc neptal, protože ví, že to není ani narativní příběh, ani normativní opravdový zákon, ale směsice mýtů a symbolů, a hlavním smyslem asi opravdu není dávat odpovědi a návody, ale provokovat otázky.
Když mi bylo asi osmnáct, objevil jsem hathajógu a přes ni velmi rychle i rajajógu a skrz ně buddhismus. Pár let jsem žil ve slastném světě duchovního přemýšlení, díky kterému jsem přestál vojenskou katedru i část svých vysokoškolských studií. Prožil (a přežil) jsem cvičení, které mí racionální a ateističtí přátelé označí v lepším případě za halucinace, můj kardiolog by mě dneska asi zabil, kdyby zjistil, co jsem prováděl, ale pro mě to bylo velmi intenzívní a jsem za to období vděčný.
Ale teď k té víře, o níž jsem slíbil psát v úvodu. Buddhismus je neteistická víra. Velice intimní a niterná. Nevykládá dogmata a svaté pravdy, ale prookuje k otázkám. Člověk se oddává meditacím, duchovním cvičením, přemýšlí o smyslu bytí a svém vztahu k Bohu. Než pochopí, že je jeho součástí.
Pak když jsem se porozhlédnul, zjistil jsem, že i Tao je velice niterné, a i když úplně jiné než buddhismus a jóga, stále je to především o vztahu člověka k Bohu, tedy vlastně sobě samému.
Těžko říct, jestli bych uměl někomu, kdo by se do hlubin svého ducha chtěl po stejné cestě pustit také, dát do ruky jednu konkrétní "svatou knihu", natož říci nějaká konkrétní pravidla. Asi bych našel knížky pár evropských jogínů, třeba André van Lysbetha, který o Bohu nemluví vůbec a ukazuje pár dobrých cviků, které člověkovi pomohou být fit, a radí, jakou vést životosprávu, aby tělo nepřekáželo. On každý pak stejně najde nějakou svou cestu, nějaké další učitele "pro pokročilé" a směr, který ho přitahuje. Dneska naštěstí není potřeba oblézat zakázané knihovny nebo sedět v Klementinu nad anglickým překladem Vivekanandy, který je jen prezenční a musíte při půjčení zdůvodňovat, že to máte jako materiál ke zkoušce.
Během svých psychologických studií na VŠ jsem pro sebe objevil knížky neurologa J. H. Schulze a jeho autogenní trénink. V mém případě samozřejmě okamžitě i prakticky. Jak jsem postupoval jednotlivými stupni, uvědomil jsem si, jak moc se rajajóze podobá. Najednou jsem zjistil, že to, co buddhisté a jogíni prožívají jako spirituální cestu, Schulz používá jako cestu psychoterapeutickou. A že obě ty cesty jsou vlastně shodné, jen používají úplně odlišnou terminologii.
Když pak člověk zpětně koukne na buddhismus a jógu z téhle strany, uvědomí si, že mají velikou výhodu v tom, že disponují obrovským pojmovým aparátem, který je velmi přesný, ale současně nevýhodu pro dnešní racionální Evropany v tom, že ten aparát je "náboženský". Schulz musí spoustu věcí klopotně opisovat, ale pro ateistu je to stravitelné. Obojí je ale cesta vnitřního osobnostního rozvoje.
Čas šel dál a přes lásku k středověku, zvlášť tomu ranému, jsem se znovu dostal ke křesťanství. Tentokrát k Evangeliu. Objevoval jsem jak biblické tak apokryfní texty a rychle sběhl ke gnostickému vnímání křesťanství. Při pohledu očima člověka s dobrou jógovou praxí a buddhismem pod kůží se to zdá srozumitelné: Možná to bylo jinak, ale mně to přijde, jakoby se Ježíš setkal s jógou a buddhismem, tedy spíš s nějakým učitelem než s texty, a jeho učení je gnosticko-buddhistický pokus o reformu judaismu.
Můžete nesouhlasit s tímhle výkladem, ale když si přečtete i jen to čtvero převyprávění Evangelia v Bibli, pochopíte, že Ježíšovi v něm stále jde o čistě duchovní cestu. Vztah člověk - Bůh. Novozákonní Bůh je ve skutečnosti také velice "neteistický", je to víc Duch Boží a rozhodně ne nějaký vousatý vševědoucí stařeček ventilující lidské slabosti.
Přijmete-li gnostickou symboliku, je tato víra o vztahu člověk - jeho duchovní "já". Je to intimní, tiché, introvertní. A to je pro mě víra. Zbožnost. A od ní odvozené náboženství. Už v té sémantice zní to slovo Bůh.
Buddhistické, taoistické, stejně tak novozákonní pojetí víry je o vztahu k Bohu. Já vím, že se opakuju, ale je to proto, že není o získání politické moci. Není o udržení politické moci. Nenastoluje rodinné ani obchodní právo. Pokud už řeší vztah k jinověrcům, nabízí "běžte a buďte jim dobrým příkladem". Nikde tam není výzva k šíření, přesvědčování, donucování nebo ovládání. Asi mi řeknete, že se pletu. Že církev si ve středověku tu politickou úlohu uzurpovala a víra posloužila za záminku ke spoustě bezpráví, násilí, válkám, a že s křížem v ruce se šířila impéria. To je všechno pravda. Ale při čistém svědomí a jasné schopnosti vnímat, nic takového v Evangeliu není. Všichni násilní šiřitelé křesťanské víry si celé zdůvodnění páchaného násilí vymysleli a udělali to v přímém rozporu s Evangeliem.
Když jsme jako vysokoškoláci (tehdy povinně) studovali marxismus, neušla nám podoba s náboženstvím. Marxismus je takový nezdařilý pokus o modernizované náboženství. Má své bohy, kosmologický systém, mytologii, světce, věrozvěsty, mučedníky, svaté knihy a svatá dogmata. Dokonce jsou v mnohém - nejspíš nevědomky - odvozená od post-stedověkého modelu křesťanství. Jen jeho tvůrci udělali tu chybu, že ráj slíbili už na zemi. Tedy je poměrně snadné zkontrolovat, že nebyl dosažen.
Liší se v ještě jedné věci: Marxismus je politickou ideologií, jde samozřejmě o politický systém a přirovnání k náboženství bereme jako vtipnou nadsázku. Jenže je to komplikovanější - islám bereme jako náboženství, jenže je ještě političtější a dogmatičtější.
Islám má mnohem blíž k marxismu než ke křesťanství nebo buddhismu. Svým způsobem je tomu výše uvedenému pojetí víry blíž marxismus než islám. A vůbec není náhodou, že politické aktivity islamistů se v celé Evropě symbioticky spojují právě s krajní levicí odkazující se na marxismus. Slov o vztahu člověk - Bůh je v jeho učení ve skutečnosti velmi málo. Odhlédnu od toho, že mnohé z těch opravdu věroučných veršů jsou pro mě dnes úsměvné a cítím tam prosakovat staré pohanské kulty všeho možného, popravdě ať si každý věří, co on považuje za jemu odpovídající a přeju mu to. Problém je, že podstatná část islámských textů se zabývá něčím úplně jiným než Bohem. Přičemž všechny čtyři drobně se lišící redakce Koránu se v téhle věci shodují.
Islám je na rozdíl od křesťanství nebo buddhismu normativní a žádá podrobení se. Už v sémantice svého názvu. Nevybízí k duchovní cestě a kladení otázek, ale dává striktní příkazy a hotové odpovědi.
Poměrně velká část textu se zbývá vztahem k jinověrcům, respektive nenávistí k jinověrcům, a Božím přáním jinověrce buď obrátit po dobrém, nebo po zlém, nebo vyhladit. Je tu detailně popsaný právní systém, je rozpitváno rodinné právo, které je čistě mysogynní a ženu nepovažuje za rovnoprávného člověka. Islám není náboženským systémem podobným buddhismu, tao nebo křesťanství, je to především právně-politický systém, který víru používá jen jako maskovací plášť, jednotící ideologii. Cíl ovšem není v hledání vztahu člověk - Bůh, ale v získání a udržení politické moci.
Proto považuju za nefér vztahovat na islám práva odpovídající náboženským skupinám. Je daleko blíž totalitním politickým systémům jako komunismus, nacismus nebo fašismus než (ostatním) náboženstvím. A nesouhlas s agresívním totalitním politickým systémem považuju za součást ústavních svobod. Že se zaštiťuje náboženským kabátem a náboženskou terminologií, mi v tom směru přijde nepodstatné. Odpor k islámu není věcí odlišnosti víry: Mezi nejsvatější a nejdůležitější civilizační hodnoty počítám sekulární společnost, která ctí víru každého do té hranice, kdy s ní začne vstupovat do veřejného prostoru a života jiných lidí. Odpor k islámu je odporem k totalitní politické ideologii, nikoli k náboženství.
Bylo by dobře, abychom věci konečně začali nazývat pravými pojmy - politické hnutí politickým hnutím a víru vírou. A abychom se učili vnímat hranici mezi obojím. Protože existuje. I když ji rozmývají slova a nálepky, v hloubce jde o zcela odlišné věci.
