Slovník cizích slov pro rok 2016

Udělal jsem malý výtah z pojmů, které, zdá se, budeme v roce 2016 používat, a které, aspoň mně se zdálo, v minulé době mnoho lidí používalo zcela nesprávně.

Adaptace

Adaptace znamená schopnost existovat v nových podmínkách. Adaptace je evoluční proces, při němž se daný organismus (resp. druh, skupipna lidí, jednotlivci) přizpůsobuje vnějším podmínkám a dalším faktorům, které panují v areálu jeho výskytu. Když se člověk, který se přestěhuje do jiné země se naučí v ní žít, získávat peníze, najde si bydlení, adaptoval se. Adaptace neznamená automaticky integraci - adaptovaný jedinec může žít na úkor svého nového okolí, na němž parazituje.

Asimilace

Splynutí jednoho člověka nebo skupiny lidí s většinovým obyvatelstvem. Dochází k ní například tehdy, když potomci přistěhovalců přijmou identitu národa, do kterého se jejich předci přestěhovali.

Azyl

Azyl je právní institut a znamená útočiště, místo, kam se pronásledovaný člověk může uchýlit před pronásledovateli. Tedy nějaké musí mít. Má opodstatněné obavy z pronásledování, z rasových, náboženských nebo národnostních důvodů, kvůli zastávání určitých politických názorů nebo příslušnosti k určité sociální skupině, a vzhledem k těmto obavám se nechce nebo nemůže vrátit zpět do svého domovského státu.

Azylant není člověk odcházející z chudé země do bohaté z ekonomických důvodů, azylant není člověk, který odchází šířit svou víru do jiné země, ani člověk, který doma rozpoutal (občanskou) válku a nyní odchází před jejími následky bez ochoty situaci doma vyřešit.

Běženec

Neboli uprchlík. Odchází ze své země nejčastěji před následky (občanské) války nebo genocidy. Běženec není automaticky azylant.

Cenzura

Cenzura je kontrola a omezování sdělování informací – ať už předávaných mluveným slovem, tiskem, televizí, rozhlasem nebo dalšími cestami. Bývá zřizována nedemokratickým státem, náboženskou organizací, armádou, vedením firmy apod. Slouží pro udržení ideologického monopolu, uchování státního, firemního či vojenského tajemství nebo uchování hlásané ideologie. Cenzura se obvykle týká veřejně sdělovaných názorů, ale v dobách nesvobody je kontrolováno i soukromé sdělování názorů. Součástí cenzury bývá i kriminalizace toho, kdo by se cenzuru snažil obejít. Existence cenzury je znakem nesvobodné společnosti.

Domov

Je nejen země, kde jsme vyrostli, je to především společensko civilizační a sociální prostředí, v němž jsme vyrostli. Každý člověk má právo na svůj domov, stejně jako má právo na jeho obranu.

Fobie

Je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí, situací nebo lidí. Úzkost a strach nejsou automaticky fobií, jsou přirozené a mají ochranný význam (ti z našich předků, kteří neměli strach z šelem, jedovatého hmyzu, jedovatých hadů ap. nepřežili). Úzkost a strach se liší: strach je určitou odpovědí na konkrétní nebezpečí. Úzkost naopak je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné definovat. Strach z možného vývoje událostií vycházející z vyhodnocení situace není fobií, je to přirozená a pro přežití prospěšná reakce. Odmítnutí určitých věcí nebo jevů také není fobií. V poslední době je módní zneužívat pojem fobie k manipulativní sémantické dehonestaci názorových oponentů.

Imigrant

neboli přistěhovalec. Přichází z ekonomických, politických nebo náboženských důvodů. Někteří z imigrantů mohou být azylanty. S příchodem imigrantů vždy dochází k jednomu ze dvou možných vývojů - ten první vede přes adaptaci a integraci k asimilaci. Druhý znamená, že imigranti změní původní společnost podle svých norem, a tomu jevu se říká okupace, která zpravidla přeroste v anexi.

Integrace

Integrace znamená takovou formu adaptace, která je neutrální nebo prospěšná oběma stranám: Imigrant se přestěhuje, do jiné země, přijme její zákony a společnské normy, najde si legální zdroj obživy. Pokud imigrant odmítne přijmout zákony a společenské normy hostitelské země, není integrovaný.

Invaze

Vpád na území cizího státu uskutečněný bez souhlasu s vládní moci státu, do které míří, příp. proti jeho vůli. Výraz pochází z latinského invasio, což znamená vniknutí. Po invazi na nepřátelské území dochází zpravidla k okupaci.

Islám

Je komplexní společenský systém, který v duchu Koránu zasahuje do oblastí politických, právních a náboženských. Slovo islám znamená „podrobení se“ či odevzdání se Bohu. Stoupenec islámu se nazývá muslim, což znamená „ten, kdo se podřizuje". Islám založil v 7. století kupec, později bandita, dobyvatel a vojevůdce Mohamed jako ideologickou doktrínu ospravedlňující jeho dobyvatelské války. Islám v současné době je především vnímaný jako sdílená identita, přihlášení se k žebříčku hodnot pojících se s islámem, ačkoli řada těch, kdo se identifikují jako muslimové, se necítí příliš věřícími. Respektive většina dnešních muslimů vůbec nejsou religiózní lidé a islám pro ně není naplněním jejich duchovních potřeb. Islám je jednotící identifikační znak. A jakožto komplexní společenský systém není slučitelný s demokratickou sekulární společností, nemohou koexistovat v jednom prostoru souběžně, v takových případech dochází k vytvoření právní a společenské duality.

Korán

"Svatá kniha", ideologický a teoretický základ islámu. Obsahuje především návody na politicko-právní uspořádání společnosti  v duchu tribalismu s důrazem misogynsky a homofobně pojaté rodinné právo, v menší míře také kosmologické a náboženské představy ovlivněné hlavně judaismem a předislámským kmenovým džinismem. Na rozdíl od křesťanství a Bible považují muslimové Korán za zcela závazné dílo Boží, dokonalé, na němž nelze nic měnit; podrobný návod na život.

Lidská práva

OSN přijala po 2. sv. válce Všeobecnou deklaraci lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Některé společensko-politické systémy (např. islám) nebo vlády (Saúdská Arábie a další státy, které svůj právní systém postavily na právu šaríja) neuznávají tuto rovnoprávnost a tedy ze své podstaty deklaraci odmítají.

Náboženství

souhrný pojem pro rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství a církve vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní zkušenosti či transcendentním představám.

Nacismus (odtud "nácek")

Nacionální socialismus, nacismus, je totalitní ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech 1933–1945 (tzv. Třetí říše). Nacismus vznikl spojením koncepce fašistického státu (silný vůdce), rasistických teorií o nadřazenosti árijské rasy a socialistické (státem centrálně řízené) ekonomiky. Ottova encyklopedie uvádí pro heslo nacismus (národní socialismus), že jde o totalitní ideologii založenou na vypjatém nacionalismu, rasismu, prvcích socialismu, militarismu a antisemitismu. Nacista, "nácek" je vyznavač nacismu. Není to "ten, kdo má jiný názor než já", případně "ten, kdo nepochopil, že já jsem hlasatelem univerzální věčné pravdy".

Nenávist

Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Nenávist je tedy opačným pólem lásky. Ten, kdo nenávidí se neuspokojí s tím, aby nenáviděného ignoroval. Svou energii věnuje tomu, aby vymýšlel, jak nenáviděnému ublížit. Nenávist má různé kořeny, v dnešní době paradoxně často náboženské - nositelé jednoho náboženství chovají nenávist vůči těm, kdo odmítají uznat jejich víru za jedinou správnou nebo jsou dokonce nevěřícími či ateisty. Nenávist není totéž co odmítnutí jakékoli ideologie nebo postoje a názoru, politický, náboženský nebo jakýkoli jiný nesouhlas nebo trvání na určitém společenském uspořádání. Odmítnutí ideologie pro její neslučitelnost s demokracií není nenávistí k jejím nositelům a přívržencům, ba naopak. Ti, kdo odmítají masívní imigraci, nechovají vůči imigrantům nenávist, jen je nechějí ve své zemi - motivem je zachování současné svobodné sekulární společnosti, nikoli negativní emoce vůči příchozím. Pojem nenávist patří k těm, které se účelově, manipulativně a věcně chybně zneužívají k sémantické dehonestaci názorových oponentů.

Ochrana hranic

Ochrana hranice je historicky nejstarším a nejdůležitějším smyslem existence státu. Stát, který svým občanům není schopen zaričt bezpečnost a ochranu hranice před vetřelci, ztratil smysl vlastní existence.

Oikofobie

Oikofobie nebo ekofobie je termín používaný v psychiatrii jako označení pro odpor k domácímu okolí, abnormálního strachu z domova nebo domácího příslušenství. Roger Scruton píše, že jde o fázi, kterou normálně prochází duše adolescenta, ale že jde také o vlastnost některých, typicky levicových, politických podnětů a ideologií, které zastávají xenofilii (upřednostňování cizích kultur).

Okupace

Okupace je situací, kdy mocenské síly jedné strany obsadí území jiného státu a vynutí si tu svůj politicko-právní systém. Může k ní dojít během válečného konfliktu, ale o okupaci jde i v případě, že se okupující mocnost nesetkává s ozbrojeným odporem, třeba při masívní migraci. V takovém případě se dočasná okupace zpravidla mění v trvalou anexi nebo kolonizaci.

Popření

Obranný psychologický mechanismus. Odmítnutí nebo překroucení nepřijatelných skutečností. Např. kuřák na upozornění na možnost vzniku rakoviny zareaguje tím, že všechny výzkumy na to téma jsou záměrně zkreslené farmaceutickými firmami a žádné riziko ve skutečnosti nehrozí. Levicový europolitik na upozornění na charakter islámu prohlásí, že jde o věc interpretace a měli jsme v rukách špatný překlad Koránu.

Právní a politický systém

Právo tvoří klíčovou součást společnosti. Podle míry vyspělosti práva lze poměřovat i vyspělost celé společnosti. Kritérii je zde jak úroveň tvorby práva, tak úroveň interpretace a aplikace práva. Právní řády jednotlivých zemí jsou různé, protože vyplývají z jejich konkrétních historických specifik.

Právní a politický systém je buď demokratický, tedy právní normy jsou schvalovány zákonodárným orgánem jehož složení vzešlo ze svobodných voleb, v nichž byla zaručena pluralita stran a kandidátů, a voliči měli všeobecné rovné tajné hlasovací právo. V demokratickém světě tento systém vychází buď z římského, tzv. kontinentálního práva, nebo z anglosasského práva, příp. z kombinace obojího.

Další politicko právní systémy jsou nedemokratické a zakládají se buď na principu vlády jedné strany (komunismus, fašismus, nacismus), přičemž zákonodárná moc vychází oligarchicky z rozhodnutí vedení této strany (aniž mají občané svobodnou možnost volit alternativu), nebo teokratické, kdy je právní systém diktován a kontrolován náboženskými činiteli na základě náboženských dogmat (právo šaríja, historické teokracie od starověku po vznik demokratických států).

V jednom státě platí právě jeden právní systém. Právní dualita je neklamným znakem rozpadu státu.

Právo na svobodu pohybu

Svoboda pohybu je občanským právem, tedy právem vztahujícím se na všechny občany dané země. Zaručuje volný pohyb na území vlastního státu a legální svobodu ho opustit. Nazakládá obecné právo na to do jakéhokoli státu vstoupit nebo na mezinárodní migraci. Vstup na území jakéhokoli státu je upraven legislativními podmínkami daného státu. 

Rasismus

Rasismus je teorie a ideologie rozřazující, hierarchizující sociální skupiny podle rasového klíče. Rasismus jako politická ideologie se snaží legitimizovat společenské nerovnosti na základě biologických (rasových) rozdílů mezi lidmi. Rasismem není odmítnutí politické, náboženské nebo politicko-náboženské ideologie, stejně jako rasismem není odmítnutí invaze nebo masívní migrace.

Rouhání neboli blasfemie

Pokud lidé říkají nebo dělají to, co je podle určitého náboženského systému zapovězené, vědomě či nevědomě urážejí (B)boha, osoby požívající náboženskou úctu, svaté texty, předměty apod., je to rouhání. Rouhání je používání svatých jmen, špatné smýšlení, zlehčování. Rouháním je často už jen souhlas s náboženskými dogmaty jiných vyznání nebo odmítnutí všech dogmat. Zpravidla je spácháno slovy, může však být spácháno i jinak chováním, obrázkem, vtipem. Rouhání bylo historicky trestné v teokratických společnostech a je dodnes trestným činem v právních systémech vycházejících z náboženského práva. V sekulární společnosti nemá a nemůže mít právní dopad, kdyby ho mělo mít, negovalo by to sekulární charakter společnosti respektující svobodu vyznání a svobodu projevu.

Sekularismus

Sekularismus je postoj spočívající v tom, že státní moc, státní instituce a stát sám mají být nezávislé na náboženství a náboženském uvažování. Opakem sekularismu je teokracie, způsob vládnutí úzce spjatý s náboženstvím. Sekulární společnost je nutnou podmínkou pro existenci demokraticie; v teokratických společnostech z principu nemohou vzniknout ani se udržet demokratické vlády. Sekularismus je také nutnou podmínkou pro uplatnění náboženské svobody. Svoboda vyznání je realizovatelná výhradně v sekulární společnosti.

Solidarita

Solidarita znamená dobrovolnou společenskou soudržnost mezi rovnými, ochotu ke vzájemné pomoci a podpoře v rámci nějaké skupiny. Člověk je solidární s nějakou skupinou, pokud ji podporuje a její úspěchy i neúspěchy pociťuje jako vlastní. Solidarita není vynutitelná. Vynucené projevy "solidarity", která nevznikla konsenzem, jsou nutně spojené s nesvobodou a některou z forem diktatury.

Stát

Stát je základní územní mocenská jednotka, instituce (či organizace) disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti (státu). Stát je vymezen státní mocí, občany a územím. Svrchovaný stát není podřízen žádné jiné (státní) moci a to jak vnější, tak vnitřní. Stát zahrnuje ozbrojené síly, státní aparát (byrokracii), soudy a bezpečnostní sbory (policii). Stát má za úkol sloužit svým občanům, jeho funkcí není služba cizím občanům. Elementární funkcí státu je zajistit vlastním občanům vnější a vnitřní bezpečnost - tedy ochranu hranic před vetřelci a bezpečnosti uvnitř nich; dále zajistit vymahatelnost spravedlnosti (práva). Pokud dojde k tomu, že stát nedokáže zajistit ani tyto své základní funkce, jde o doklad rozpadu státní moci. Takový stát ztrácí legitimitu.

Svoboda projevu

Svoboda projevu (též svoboda slova) je svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení. Synonymní termín svoboda vyjadřování bývá někdy používán pro indikaci, že nejde jen o svobodu projevu, ale také o svobodu informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky.

Svoboda vyznání

Svoboda vyznání je základní lidské právo, které je vyjádřením svobody člověka v jeho duševní a duchovní sféře. V právních předpisech je obvykle spjata se svobodou svědomí a svobodou myšlení.

Tradičně se náboženská svoboda dělí na dvě složky – první je svobodou mít své vnitřní přesvědčení a druhá je svobodou projevit toto své přesvědčení navenek. Právo mít vnitřní náboženské přesvědčení musí být chráněno bezpodmínečně a je zásadně neomezitelné. Projev náboženského přesvědčení navenek však podléhá omezením, které si nezbytně žádá zachování veřejného pořádku a ochrana svobod a práv jiných.

Aspektem vnitřní složky je i právo být bez náboženského přesvědčení. K oblasti vnitřního přesvědčení se váže právo na změnu náboženského vyznání.

Svoboda vyznání je možná jen v plně sekulární společnosti. V zemích, kde existuje státní náboženství, tedy v nichž se zákony řídí náboženskými předpisy, nejsou svobodné a z principu nemohou být demokratické, i když jejich státní upořádání může vykazovat řadu znaků demokratického státu. Náboženská svoboda nebývá zajištěna v zemích, kde existuje silná a velmi vlivná náboženská skupina, konzervativně smýšlející (Írán, Saúdská Arábie), nebo kde vládne přísně ateistický režim (např. Severní Korea).

Šaríja

Šaríja je teokratický právní systém vycházející z Koránu. Pro současný islám je nedílnou součástí islámské společnosti. Šaríja je středověké náboženské nedemokratické právo popírající základní premise Deklarace lidských práv. Šaríja nemůže být uplatňována v zemi, kde je zavedené moderní demokratické právo - společnost musí být buď svobodná a právo vznikat demokratickými nástroji, nebo je nesvobodná.

Teokracie

Jde o formu vlády, která se odvolává na náboženská příkázání diktovaná božstvem. Pokud náboženští činitelé mají možnost ovlivňovat či diktovat zákony, které vycházejí z neměných, tedy dogmatických, náboženských představ, jde o jistou formu teokracie. Teokracie je z principu neslučitelná s demoracií a Deklarací lidských práv.

Terorismus

Jde o užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických cílů. Terči teroristických akcí jsou většinou civilisté. Mezi teroristické metody patří atentáty, bombové útoky, únosy osob nebo dopravních prostředků a další násilné akty. Akty násilí bývají plánovány tak, aby u veřejnosti vyvolaly pocit strachu a nejistoty. Někdy má terorismus podobu vydírání s cílem dosáhnout splnění konkrétních politických požadavků. Vedlejším účelem teroristických akcí je také získání publicity.

Vlastizrada

Vlastizrada je trestný čin podle § 309 trestního zákoníku, který spáchá ten „občan ČR, který ve spojení s cizí mocí (každý stát mimo Českou republiku) nebo s cizím činitelem (osoba, která sice není oprávněna jednat jménem cizího státu, ale má na politické dění v něm významný vliv) spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 310), teroristickéhoútoku (§ 311), teroru (§ 312) nebo sabotáže (§ 314)“.

Xenofobie

Xenofobie je projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu cizímu. Xenofobie není prosté odmítnutí. Viz heslo Fobie výše.

Znásilnění

Znásilnění je druh sexuálního násilí spočívající ve vynucení si pohlavního styku či jiné podobné sexuální aktivity proti vůli zneužité osoby. Termín je obvykle definován příslušným trestním zákoníkem a je užíván v moderním civilím právu - historické teokratické právní systémy ho zpravidla neznají. Znásilnění tedy není vymezeno jen na násilí ze strany Evropana. Vynucení pohlavního styku muslimem na území Evropy tedy není kulturním a civilizačním nesouladem, protože v islámském světě by nešlo o trestný akt, ale je stále trestným činem znásilnění.