Mnoho lidí vidí náš střet se světem islámu jako střet mezi dvěma náboženstvími. A logicky pak vnímají řešení v návratu naší civilizace někam "zpět ke kořenům". Pravda je ale jiná, jde o střet dvou zcela různých civilizací.
Na té naší přitom není jedinečné to, že mezi její kořeny patří křesťanství. To je totiž jenom jedna z řady odlišností od společnosti založené na islámu.
Fakt že křesťanství vzniklo jako duchovní nepolitické hnutí, ve svých počátcích pronásledované a v konfliktu s etabilshmentem, zatímco islám vznikl od počátku jako jednotící politická ideologie šířená vojensko-politickou mocí, je z těch rozdílů ten méně důležitý.
Pro naši civilizaci je klíčový vývoj v posledních pěti staletích, kdy přes přemety zahrnující středověkou křesťanskou teokracii došla k společnosti sekulární, pluralitní. Demokratický stát v podobě pluralitní parlamentní demokracie je vyústěním toho vývoje. A současně není možný ve společnosti, která si řádově podobným vývojem neprošla. Demokracii nelze nastolit, je možné ji jedině vybudovat.
To, co chceme uchránit, a jsme za to před svými potomky odpovědní, to není křesťanství, ale svobodný sekulární svět. Je proto krokem vedle, respektive zpátky, každá snaha o sklouznutí společnosti k bigotnímu konzervatismu. Bylo by to popření posledních pěti staletí naší společenské a historické zkušenosti.
Islámská společnost nikdy nerošla podobným vývojem jako ta naše. A díky geografické vzdálenosti to vpodstatě neměla zapotřebí. S nástupem globálního světa v posledních dvaceti - třiceti letech se ale ukázalo jako jasné, že pokud mezi sebou nepostavíme zdi a ploty a na jejich straně se navíc nebude filtrovat obsah internetu a médií, k té interakci muselo dojít nyní.
Stejně jako ruská společnost na východě Evropy se nikdy naplno neodstřihla od bolševického poblouznění. Jakási katarze se nabízela za Borise Jelcina, ale v turbulentních časech, které potom přišly, a ve kterých žijeme, sklouzlo zpět do sentimentu za velikou sovětskou říší.
Jakkoli je jasné, že Rusko je součástí Evropy, a ne její opozitum, čekají ruskou společnost v blízké době proměny. A ukáže se, jestli sklouzne k despocii, nebo vytvoří společost svobodnou a demokratickou.
Jde-li o islámskou společnost, tak je evidentní, že není možnost koexistence. Je nereálná a nekonečně naivní představa mnohých lidí, že by bylo možné, aby islám žil uvnitř naší společnosti. Právě proto, že to není čisté náboženství, které by mohlo zůstat intimní soukromou věcí věřícího, ale jde o celospolečenský systém, který je především právně-politický a až poté náboženský - a to ze své podstaty. Minuli jsme se nejen v základních východiscích, ale v tom, že západní svět prošel civilizačním vývojem, který východ ignoroval. Možná tímto vývojem ve zrychleném tempu projde nyní, během řekněme následujících dvou generací. Ale současně je evidentní, že estabilishment islámského světa udělá vše pro to, aby nastal pravý opak - a islám zničil naši společnost. Není třetí cesta. Víra v možné mírové a láskyplné soužití je totiž typickým výsledkem našeho stylu uvažování. My bychom toho schopni byli a viděli bychom možné přínosy takového "pestrého" soužití. Ale ze strany muslimů je nulová touha po tolerantním soužití. Něco takového je jim absolutně cizí a nepochopitelné. Naši ochotu k ústupkům vnímají výhradně jako uvolnění prostoru a tedy příležitost k islamizaci.
Pokud budeme bědovat nad tím, že vystěhování víry z veřejného života do privátní sféry, tedy důsledná sekularizace společnosti, rovná se vyprázdnění, dostaneme se na jejich pozice. Takhle to prezentují mnozí církevní činitelé. A nabízejí východisko: Místo teokracie islámské se vraťme o pět staletí a pusťme do společnského prostoru církev. Ale to žádné řešení není. Jediné smysluplné je trvat na společnosti sekulární. Ta jediná totiž může být společností svobodnou. A jediná může paradoxně zaručit i svobodu vyznání.
