Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bič Boží vymetající zkaženou civilizaci

16. 07. 2015 20:12:33
Opravdu nechci psát o IS, ale o Hunech a Attilovi. Leda by někdo chtěl vidět nějaké analogie, ale z toho mě, prosím, neobviňujte. Já se jdu vracet do doby stěhování národů - když jsem to tuhle načal s Góty a bitvou u Adrianopole.

Hunové byli nejspíš etnicky smíšeným kmenovým svazem odkudsi ze stepí mezi Sibiří a Čínou. Nkěteří historici si je spojují s národem Siungnu (Xiongnu, Hsiung-nu) pocházejícím zhruba z dnešní Chabarovské oblasti – což byl jeden z kmenů, proti kterým Číňané začali stavět svou hraniční zeď. Nejspíš kvůli klimatickým změnám v prvním století přesídlili do Střední Asie, odkud vypudili různé jiné nomády, o sto let později se posunuli někam do severozápadního Kazachstánu, kde si v roce 370 podrobily nomádské Alany, a v roce 375 rozvrátili gótská království v Černomoří.

Když se objevili na hranici Evropy, bylo to zjevení přesahující běžnou zkušenost s nomády. Vlastně jakoukoli zkušenost a jakékoli představy.

Jezdili na malých konících, kteří byli jen mírně vyšlechtěnými divokými prakoni. Byli skvělými jezdci a střelci z luku. Ale všechno další už je nahlédnutí hluboko do neolitu:

Neznali vůbec žádná řemesla. Žádná. Neznali hrnčířský kruh, neuměli zpracovávat kovy. V Kazachstánu od Chórezemců převzali skvělé jezdecké meče, ale ty se nikdy nenaučili vyrábět. Všechny zbraně, které užívali, byly kradené, ukořistěné nebo koupené za nakradené zlato. Dokonce i reflexní luky, kterými byli pověstní, neuměli vyrábět, dováželi je z Číny nebo ve formě tributu vybírali od jiných nomádů. Neuměli tkát látky – všechen textil opět buď kradli anebo měnili. Ani mlýnské kameny nevyráběli a víceméně ani neužívali, obilí jedli málo a nejčastěji ho drtili primitivními ručními kameny. Sami si dokázali zhotovit pouze nevzhledné a špatně vyčiněné kožíšky ze zabitých zvířat, přičemž k oblíbeným patřily myši, krysy a jiní hlodavci. Ze zásady se nikdy nemyli, byli hrdí na svou špínu a zápach – a tedy nelidsky zapáchali.

Ačkoli to vypadá, že tohle si všechno museli vymyslet doboví kronikáři, aby je učinili hodně barbarské, byla to pravda. Stejně jako že jedli syrové maso, pomazávali se zvířecí krví jako ozdobou a obličej si místo tetování zdobili řeznými ranami, do kterých vtírali popel.

Hunové neznali náboženství a zdá se, že neměli nic podobného duchovnu všech ostatních národů. I u nejprimitivnějších národů v mnoha jiných koutech světa známe aspoň stopy – kult mrtvých, víra v přírodní božstva apod. U Hunů se občas objevuje náznak pověr spojených třeba počasím, obavy z bouřky, strach z divoké vody, ale nic víc. Po téhle stránce šlo o ještě primitivnější etnikum než jakýkoli neolitický lovecký kmen.

Veškerá ekonomika – a nejspíš i zábava - Hunů byla založena na loupení, zotročování, vraždění. (Zábavou hunských jinochů bylo podniknout výpravu někam k sousedům, vyvraždit vesnici, nakrást majetek a před pozabíjením znásilnit dívky.) V dějinách nejspíš nemáme nic srovnatelně parazitického a vymykajícího se jakýmkoli etickým imperativům. U všech jiných národů jsme schopni vyprávět jejich příběh s tím, že jim najdeme nějaké pozitivní stránky, nějaký přínos. U Hunů ne. Něco jako rozsáhlá čistě destruktivní teroristická organizace sebe sama povyšující na státní útvar. Mimochodem, po rozpadu jejich nomádského „království“ se zbytky tohoto etnika rozptýlili a najdeme je v kořenech několika národů. Všechny velmi ostentativně tuto souvislost popírají a spojování s Huny považují za téměř národní urážku.

Bylo to něco, jako by se ze stepí vynořil kmen divochů přicházející z několik tisíc let vzdálené minulosti. I v Gótech, kteří nebyli žádné panenky, to vyvolávalo směsici úžasu, zhnusení a strachu.

Attilův původ

Hunové v době příchodu na historickou scénu netvořili žádné jednotné království, šlo o volný svazek řady do značné míry nezávislých kmenů, které se účelově spojovaly k loupežným vpádům do okolí. Chánové v jejich čele vedli vždy tak kmen velikosti do tisíce lidí. Na jednotlivé akce si tihle chánové, kterých byly desítky, volili vojevůdce, který byl odpovědný za výpravu. Bylo přitom běžné, že vojevůdci se opakovali, ale také se nezřídka střídali po většinou krvavém puči.

Jedním takovým byl Attilův děd, který vedl Huny při nájezdu na Góty v roce 375.

Samotné jméno Attila vyvolává otázky a nejspíš to vlastně nebylo jeho pravé jméno (které neznáme), ale přezdívka. Nejspíš totiž etymologicky souvisí ze slova Atta, což je ještě starší než indoevropský kmen, a znamená něco jako Tatíček. (Třeba v gótštině je atta totožně otec, Atatürk znamená něco jako tatíček všech Turků atd.) Někdy se také uvažuje o tom, že jde o zkomolené „agdala“, což je turkicky něco jako „jezdec na koni“, „koňák“.

Attila se narodil někdy mezi léty 390 až 400. Když byl malý chlapec, uzavřel jeho děd dohodu s císařem a malý Attila putoval do Ravenny, kde tehdy sídlil císařský dvůr, na vychování. Byla to stará a zpravidla úspěšná římská taktika, vychovat sousedního krále coby spojence Říma – a také to většinou fungovalo jako dobrý nástroj k vydírání rodičů takových princů a princezen.

Attila tedy vyrostl v největším přepychu po boku budoucí císařovny Gally Placidy i dalších urozených Římanů. Naučil se latinsky a zamiloval se do přepychu a pohodlí. Celé okolí ho respektovalo jako urozeného prince sousedního národa, nicméně, nikdy se do něj žádná Římanka nezamilovala, a vždy si jeho dospívající vrstevníci udržovali jasný odstup. Pro dívky byl zajímavý, ale ne přitažlivý. Stejně jako všichni Hunové byl nízké, podsadité postavy, nohy do O, široký asijský obličej, nebyl považovaný za hezkého. Attila žil sice v přepychu, ale bylo jasné, že je hostem a nikdy nebude svými vrstevníky bezvýhradně přijat, nikdy nebude stejně dobře umět tančit, skládat verše, recitovat či tropit jiné kousky jako jeho vrstevníci, dívkami zbožňovaní kluci. Byl takovým maskotem, domácím mazlíčkem, který je tak ošklivý, až je i trochu roztomilý.

Mezitím děd zemřel a na jeho místo se přes různou opozici probil Attilův otec Mandzuk a dva Attilovi strýcové Octar a Rugila. Ale stále ještě šlo spíš o triumvirát předsedající mnohohlavému churalu chánů než o absolutní vládce. Ti přenesli centrum jejich svazu někam na Dunaj, zhruba do dnešního středního Maďarska, přesné místo bohužel neznáme.

Píseň o Nibelunzích

V té době se odehrávaly nejšílenější války a migrační tažení. Vandalové přešli Rýn. Frankové ve službách císaře je neúspěšně zkusili zastavit. Za Vandaly otevřeou hranicí pak vpadli i Svébové, Alani a Burgundi. Vandalové prošli celou Galií a Hispánií a přeplavili se do Kartága. Gótové zplenili Podunají a Sveverní Itálii a v roce 410 to korunovali dobytím a vypleněním Říma.

Attila to sledoval jako neuvěřitelný akční film. A jeho hrdinou byl plavovlasý válečník, kterého Římané měli za barbara a on pokořil tisícileté město. Síla imponuje.

A císařský dvůr v té době nebyl schopný poskládat si příčiny a následky a vhlédnout do podstaty toho, co se odehrává. Pro císaře byli nepřítelem Germáni valící se přes hranici, zatímco Hunové, kteří byli od hranice relativně daleko, byli považováni za spojence. Bez jakéhokoli pochopení, že právě Hunové byli tím, kdo tu dominovou kaskádu spustil. A tak si císař povolával Huny jako nájemné vojsko na pomoc proti Germánům.

S mírným zjednodušením musíme připustit, že Řím svojí politikou systematicky pracoval na tom, aby Hunové posilovali. S ještě větším nadhledem pak musíme připustit, že Řím si Huny do jisté míry vypilal, aniž byl schopný pochopit, že tím podporuje strůjce své záhuby.

Na počátku pátého století byla bezpečnostní situace Říma tak špatná, že je vlastně otázka, jak moc ještě má smysl mluvit o západní půlce Říma jako o reálném státu. Jeho územím se bez jakékoli kontroly valily různé migrační proudy, které všechny bez výjimky plenily a decimovaly obyvatelstvo.

V čele římských vojsk stál válečník, patricij a několikanásobný konzul Flavius Aëtius. Předvedl fascinují hru, kdy využíval nejrůznější barbarské krále proti jiným a dělal nemožné – ač neměl skoro žádné finance, za které by mohl najímat vojáky, tančil tanec mezi barbary tak, že dokázal aspoň někdy některé vpády zastavovat a minimalizovat škody. Na počátku kariéry žil nějakou dobu na dvoře visigótského krále Theodoricha v Toulouse, dokonce si jeho dceru vzal za ženu, pak se hodně sblížil s Huny a Attilovými strýci. Když v Itálii po smrti císaře Honoria vypukl pokus o puč vedený jiným senátorem, vrátil se Aëtius v čele obrovské armády Hunů a stal se národním hrdinou.

Za asistence Hunů pak vpadl na území svého tchána Theodoricha a omezil ambice Visigótů na ovládnutí celé Galie – a když už byl na západě, vpadli do Bretaně, kde zkusil zastavit vpád Britů prchajících z ostrovů před Angličany a Sasy. Pro Aëtia bylo spojenectví s Huny darem z nebes – měl armádu, které nemusel platit a stačila jí „jen“ kořist.

Když Aëtius musel řešit vpád Burgundů a rozsáhlé povstání ve východní Galii a Porýní, spojil se opět s Huny. Za pomoci Hunů rozbořil hlavní město Burgundů Worms, zdecimoval je a poté je násilím usídlil v Savojsku. Burgundi přitom přijali povinnost chránit hranici proti dalším Germánům tlačícím se na západ – Alemanům. Tahle epizoda je krásně literárně popsaná v Písni o Nibelunzích.

Ve skutečnosti u Wormsu nejspíš ještě nebojoval Attila, ale jeho strýc Octar, který při tažení padl. Krátce poté druhého Attilova strýce Rugilu zabil úder blesku. Což byla mimochodem jediná entita, které se Hunové báli.

Historikům je dnes jasné, že Aëtius ve skutečnosti nemohl barbary z říše vyhnat. Barbaři byli v té době už jedinými armádami, které se v Říši pohybovaly a celé umění spočívalo v manipulaci mezi nimi. Udělat víc, než udělal, se nedalo.

Attila král králů, panovník vesmíru

Tedy povolali pro Attilu, aby se se svým bratrem Bledou ujal čelného místa v churalu. Z jednoho extrému se přenesl do druhého. Žádná prostředí si nemohla být vzdálenější. Jeho návrat mezi své nepochybně hluboce otřásl celou jeho osobností, protože si teprve uvědomil jak neuvěřitelný a propastný rozdíl mezí Římem a Huny je.

Během krátké doby převrátil vzhůru nohama hunskou společnost a z decentralizovaného kmenového svazu začal budovat stát s velice tvrdou a autoritativní centrální mocí. Mezi zástupem těch, kdo mu v tom překáželi, byl jeho bratr Bleda, a tak ho v roce 445 vlastnoručně zavraždil.

Hlavně jím zmítala směsice ambicí, touhy, křivdy a zoufalství z toho, že je sice panovníkem, ale něčeho tak primitivního jako jsou Hunové. V prvním období své vlády se snažil vycházet dobře s Římem a učinil zajímavý pokus o to Římu konkurovat. Nechal si postavit palác, který měl ambici trumfnout ten císařský.

Aby měl dostatek zlata a dalších prostředků, podnikali Hunové strašlivé výpravy přes Kavkaz a plenili a téměř zcela rozvrátili sasánovskou Persii. Což římskému císaři vrásky nedělalo, protože ho tím zbavovali jeho hlavního rivala.

A tak ve stepích vznikalo něco, co měla být pýcha, před kterou Římané padnou. Jenže i když na jeho sídle pracovali otroci nejrůznějších kvalifikací z nejrůznějších koutů země, stále šlo jen o nepovedený disneyland postavený ze dřeva ve stepích. Lázně (opravdu, Attila si vybudoval lázně, přestože ještě jeho otec by koupel považoval za svatokrádežné porušení hunských tradic) byly karikaturou těch římských o jakékoli výzdobě, bez ohledu na množství zlata, nemluvě. Nejhorší bylo, že si to velmi dobře uvědomoval i sám Attila.

A v tomto zlomu začal Řím nenávidět nejkrutější možnou nenávistí. Řím se v jeho očích stal původcem všeho zla. Bohatá dekadentní společnost žijící v překrásných městech stylem života, který je jemu zapovězen a většinou mu vlastně ani nerozumí. Kdyby ji nikdy nepoznal, možná by bylo vše jinak. Ale on jí poznal velmi dobře a tak moc toužil po tom být Římanem.

Celý zbytek života pak Attilou lomcoval rozpor, jestli chce spíš Řím ovládnout nebo ho zničit. Tedy úplně zničit, rozvrátit, zbourat, vyvraždit, zotročit, aby všichni zapomenuli na to, že tu něco jako Řím bylo. Protože se nikdy nesmířil s představou, že tu bude něco, co ho bude převyšovat. Řím měl za tisíc let své historie málo tak zavilých a urputných nepřátel jako toto někdejší princátko vyrostlé na římském císařském dvoře.

Začal tím, že po zbytek života se nechal titulovat dlouhým a složitým titulem se strukturou „Císař císařů a králů, pán panovníků“ + následující seznam víceméně všech zemí, na které Attila vzpoměl, včetně římského císaře. Po zbytek života žil Attila ve zvláštním stihomamu, že na ten titul má nárok a v Itálii a Konstantinopoli vládnou jacísi samozvaní uzurpátoři, který mu jej neprávem odpírají.

Říše říší

Attila toužil po ovládnutí celé Evropy. Vlastně celého světa a Evropa byla jen momentálně nejblíž. Po několika taženích do Persie se rozhodl, že císaři v Konstantinopoli vysvětlí, jak vypadá hierarchie mezi nimi a nastavil systém obrovských výpalných a výkupných, který víceméně nebylo možné plnit a tak podnikal plenící vpády na celý Balkán. Theodosius II. neměl jak Huny zastavit a tak jediné, co podnikl, bylo posílení a vylepšení hradeb Konstantinopole.

Peršané, kteří nabrali dech, zaútočili na Arménii a Vandalové zabrali Kartágo, kterému Řím neměl jak pomoci. Attila to vše viděl jako dobré podmínky pro zničení Říma vybudování Říše říší.

Tažení na západ

V roce 451 zmobilizoval Attila všechny své vazaly a podnikli tažení na západ – do Galie. Soudobí kronikáři odhadovali velikost jejich armády na půl milionu mužů, dnes si myslíme, že pravdě bude blíž, když škrtneme poslední nulu. Každopádně – nešlo o tažení vojska, jak si představíme třeba ze středověku. Šlo o nějakých 10-20 relativně nezávislých proudů, které se rozlily do krajiny. Jejich velikost se pohybovala průměrně kolem 5.000 mužů a táhly tak daleko od sebe, aby se v případě potřeby dokázaly rychle soustředit, ale přitom si nepřekážely v plenění a zásobování, tedy v rozestupu nějakých 10 kilometrů.

Kromě Hunů se tažení účastnili i Ostrogóti, Gepidové, Skirové, Herulové, Alani a další mnohé kmeny, jejichž vládci účast přijali dílem z touhy po kořisti a dílem ze strachu z Attily. Na tom je fascinující, jak malou vlastní vojenskou silou Hunové vládli. Celé kouzlo bylo v tom vyvolat dostatečnou hrůzu a všechny zastrašit. Donutit je ke spolupráci. Kdyby se tihle nedobrovolní spojenců Hunů vzepřeli a s Huny bojovali, neměl by Attila nejmenší šanci. A tak je to nejspíš vždycky: Démon není v síle uzurpátora, ale v ochotě se mu podrobovat a ustupovat mu.

Hunové přitom už z dob spolupráce s Aëtiem znali cestu, kudy potáhnou a v mnoha směrech šli najisto.

Aëtia dokonale zaskočili, s ničím takovým nepočítal. Ač jinak Huny poznal a naučil se rozumět jejich taktice, jejich absolutní pohrdání jakýmikoli sliby nebo smlouvami neodhadl.

Attila nespěchal a celé území, který protáhli, měnil v pouště. Města důsledně dobýval či plenil, obyvatele pobíjel. V dobývání mu přitom pomáhali mnozí vojáci a stavitelé obléhacích strojů, kteří dříve sloužili v císařské armádě. Cestou šířili nepopsatelnou hrůzu, a strach z jejich krutosti je předstihoval – a často paralyzoval obránce. Mnoho měst podlehlo iluzi, že s nimi Attila vyjednává a slibuje vlídné zacházení, když se vzdají a vydají poklady. Jenže s lidmi jako Attila nikdy žádné vyjednávání neplatí a všichni, kdo mu uvěřili se o tom přesvědčili. Tažení se zaseklo až u města Orleans, které se bránilo velice urputně. Attila ho tedy zkoušel obléhat a vyhladovět.

Aëtius mezitím mobilizoval vše, co mohl: Sebral z Itálie všechny vojáky, které měl k dispozici. Ale to nestačilo. Tak nabídl velice výhodné spojenectví franckému králi Merovechovi. A ani to nestačilo, takže se vypravil za svým tchánem a šel žehlit ještě nedávné nepřátelství. A Theodorich ukázal víc státnické moudrosti než Aëtius a v čele Visigótů se vypravil na pomoc Orleáns.

Celé to Aëtius samozřejmě nezorganizoval za týden a tak Orleans už byl tak tak před pádem. Podle některých kronikářů dokonce radní vzdali boj a otevřeli Attilovi brány a Attila se svým doprovodem dokonce vjel do ulic. Ale v tu chvíli, jako v hollywoodském filmu, přicválala hlídka, že vidí přicházet Aëtia s Theodorichem v čele obrovské armády.

A Attila otevřenou bitvu opravdu nechtěl. K překvapení mnohých Attila, stejně jako většina jeho předchůdců, nikdy žádnou otevřenou bitvu nesvedl. Nikdy. Hunové neuměli vést bitvy. Hunové uměli válčit stylem přepadni ze zálohy, vypleň a zmiz. Otevřená bitva je pro nomády nejhorší možné řešení. A tak začal ustupovat. Příliš spořádaně, abychom napsali, že prchat, ale mohli bychom to tak brát. Ústup trval několik dnů, cestou Visigóti stačili zdecimovat a rozprášit armádu Gepidů, která měla za úkol držet zadní voj. V polích nedaleko Châlons-en-Champagne však najednou stáli proti Attilovi frančtí sekerníci, tedy ústup neměl kam pokračovat.

Strhla se tři dny trvající bitva, která vememe-li v úvahu nějaký přepočet tehdejší versus moderní populace patří možná k nejkrvavějším v dějinách a nezadá si s těmi, které se na stejném poli odehrály za první světové války. Podle kronikářů v říčce, která tekla středem bojiště teklo víc krve než vody. Attila zde pohřbil téměř všechny své spolubojovníky, visigótský král padl, francký král se touto bitvou zapsal do dějin natolik, že celá dynastie nese jeho jméno – Merovejci. V závěru bitvy Attila s malou hrstkou Hunů prchli.

Historici dodnes spekulují, jestli Aëtius měl na mysli nějakou zákeřnou politiku, že ho nechal ujet, nebo celá jeho armáda byla už také v takovém stavu, že na pronásledování nebylo pomyšlení.

Tažení do Itálie

Zatímco Visigóti, Frankové i Aëtius pohřbívali mrtvé a slibovali si věčné spojenectví, staly se dvě neuvěřitelné věci.

První proběhla mezi císařovnou Gallou Placidou, která vládla jako regentka za syna Valentiana, a její dcerou Honorií. Pubertální Honorie si postavila hlavu a odmítla ženicha, kterého jí maminka vybrala. Byl to bohatý a mocný patricij, ale Honorie měla zkrátka jiné představy. A na truc poslala prsten, tedy jasnou nabídku, Attilovi.

Když se Attila vrátil po krvavém debaklu v Galii, zní to neuvěřitelně, ale narychlo sehnal nové vojsko a okamžitě vpadl do Itálie.

Převážil v něm postoj, že Honorie je vlastně už jeho, Valentian nic dědit nebude a Attila má jasný nárok na to stát se císařem. Během tohoto tažení obyvatelé Akvileje uprchli na nedaleké ostrovy a založili Benátky.

Valentianus pochopil, že za situace, kdy v Itálii nemá žádnou armádu, je to opravdu malér a zkusil za Attilou vyslat nejlepší vyslance, které měl. V jejich čele pak papeže Lea.

Attila skutečně své tažení zastavil a do Říma nevpadl. Důvodů je nejspíš několik: Leo byl geniální vyjednavač. Nabídl tak vysoké výpalné, že Attila pochopil, že víc by stejně nedostal ani rabováním v ulicích. Itálii rok předtím postihl hladomor a neúroda a zásobování Attilova vojska začalo přes veškerou krutost kriticky váznout. Jeho narychlo sebraná armáda nebyla dobrá. A navíc v té armádě právě propukala epidemie úplavice. A tak se Attila s výpalným vrátil do svého sídla v Podunají.

Attilova smrt

A to byl Attilův konec. Poslední tažení. Příští rok v zimě zemřel. Ráno ho služebnictvo našlo mrtvého v tratolišti krve.

Podle některých kronikářů a třeba Písně o Nibelunzích ho zabila Ildikó (Hildiko) – zdroje se neshodují, jestli to byla gótská nebo burgundská princezna. Attila si jí vzal proti její vůli a ona ho po milostném aktu schovaným nožem podřízla jako králíka.

Část historiků má za to, že Attila trpěl občasným chrlením krve, zejména když se opil, a když se mu to stalo ve spánku, prostě se udusil vlastní krví.

Z různých pověstí to vypadá, že Attila byl pohřben s obrovským zlatým pokladem, možná i s pozabíjenými koni, služebníky a manželkami. Na rozdíl od mnoha jiných pověstí o pokladech na našich hradech to však poměrně odpovídá tomu, co o tradicích Hunů víme a nejspíš to tak nějak proběhlo. Na jeho zlaté rakvi má být varující nápis FULGUR CONDITUM, zakopaný hrom. Což vzbuzuje mnohé další otázky, co tam ve skutečnosti bylo.

Otázka je, kde leží. Podle pověsti byl uložen na dno řeky, která byla v době pohřbu částečně vyschlá a její koryto odklonili tak, aby do ní šlo pohřbívat. Takže dnes je hrob na dně řeky. Pokud tedy mezitím nezměnila koryto. Což naznačuje, že to nejspíš není Dunaj ani jiná velká řeka a ono místo leží na levém břehu Dunaje – i když kdo ví. Attilův hrob hledali mnozí nadšenci na mnoha místech od moravského Podyjí až po Rumunsko a Srbsko. (Bez šancí tedy nejsou ani zakladatelé Liberlandu, měli by vzít lopatu a krumpáč a jít to ověřit.) I když historici nejčastěji spekulovali o Tise.

Konec Attilovy říše

Je ironií osudu, že většina despotů, kteří zakládali tisícileté říše, které nebudou mít sobě rovné, způsobila násobně víc destrukce než tvorby a jejich království všeho vesmíru se rozpadla po jejich smrti. Protože to, co je velké, nevznikne ze dne na den a je výsledkem vytrvalé snahy mnoha generací. Ale vyprávějte to císaři císařů a králi králů.

Attila se svými 17 manželkami a mnoha konkubínami zplodil spoustu dětí, z nichž největší vliv získali synové Ellac, Dengizich a Ernakh. Coby synové svého otce se o dědictví servali hned v prvních měsících po Attilově smrti. S nimi se rozpadl hunský kmenový svaz. Ale ti tři kluci nepochopili, co to znamená, a pokusili se do bratrovražedné války příkazem zatáhnout všechna království, která z donucení uznávala Attilu. A se zlou pochodili. Ellac padl v boji, když se pokoušel donutit k poslušnosti gepidského krále Ardarica, který byl Attilovou pravou rukou.

Dengizich se pokusil o invazi přes Dunaj, ale utrpěl krutou porážku od ostrogótského krále Valamira a později byl zavražděn jiným někdejším Attilovým velitelem Anagastem.

Zbytky Hunů pak odešly na východ do stepí a Hunové navždy zmizeli z historie. Stejně jako bezestopy zmizel Attilův „palác“ v Podunají. Stopy po jejich etniku pak tušíme mezi různými jinými nomády (Maďaři, Varové, Bulhaři, Chazaři...), které různé zbytky Hunů nejspíš vstřebaly a asimilovaly. Někteří panovníci se různě odvolávali na Attilu jako svého prapředka (např. bulharští chánové), což sice není zcela vyloučené, ale spíš jde jen o „erbovní“ legendu podobnou té, že pramáti Lucemburků byla Meluzína. I když třeba v Maďarsku je Attila dodnes oblíbené jméno.

Související články

Gótové u Adrianopole >>

Den, který rozhodl, že Evropa nebude islámská >>

Další z rubriky HISTORIE >>

Autor: Tomáš Houška | čtvrtek 16.7.2015 20:12 | karma článku: 31.28 | přečteno: 1734x

Další články blogera

Tomáš Houška

Manifest pijáka kávy

Mám rád dobrou kávu. To je problém, protože míst, kde mi ji připraví, je tuze málo. Po Praze kromě čaovny U legionáře tak dva tři další podniky a to je vše. Nemáte náhodou cukrárnu, bar nebo kavárničku? Pak by to bylo pro vás.

11.7.2017 v 9:35 | Karma článku: 17.70 | Přečteno: 502 | Diskuse

Tomáš Houška

Zborov

Původně jsem chtěl napsat velký podrobný článek o bitvě a souvislostech, o tom, co se dělo před 100 lety. Ale nějak jsem si to rozmyslel, do duše se mi vloudily souvislosti zcela současné.

2.7.2017 v 9:42 | Karma článku: 22.58 | Přečteno: 529 | Diskuse

Tomáš Houška

Pošta poskytuje nové služby

Čekání na poště bývalo nudnou protivnou věcí. Až do chvíle, kdy Česká pošta inovovala a spustila nové služby, Ještě jste je nezkusili?

29.5.2017 v 19:09 | Karma článku: 26.02 | Přečteno: 1110 | Diskuse

Tomáš Houška

Kterou část těla máme mít semknutou?

Naši europolitici říkají, že se vše vyřeší, když se semkneme. Ale začlo mi vrtat hlavou, který orgán máme semknout?

25.5.2017 v 22:29 | Karma článku: 41.10 | Přečteno: 1512 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Zdeněk Šindlauer

Quo vaditis, nádražáci?

„Naše třídní společnost sestává z dělníků, rolníků, pracující inteligence a nádražáků“ říkával nám soudruh profesor, který tehdy už dávno přesluhoval, a tak ho mohli ze školy vyhodit jedině do důchodu. A měl pravdu.

24.9.2017 v 7:35 | Karma článku: 18.84 | Přečteno: 433 | Diskuse

Helena Vlachová

Mému národu

Nejen Jan Amos Komenský je mi blízký svým poselstvím, jež ponechává českému národu, z úst Marty Kubišové jeho slova rovněž zaznívají

24.9.2017 v 6:30 | Karma článku: 12.72 | Přečteno: 223 | Diskuse

Libuse Palkova

Pomáhat a chránit

Kromě politiků jsou častým terčem lidové slovesné tvořivosti také policisté, a proto je v naší soutěži o hledání přiléhavého synonyma nemůžeme opominout.

23.9.2017 v 19:39 | Karma článku: 11.59 | Přečteno: 751 | Diskuse

Ivana Pavlisková

Náhradník

Mnozí to znáte. Někdo nemůže absolvovat nějaký program, který nejde zrušit, je zaplacený a je škoda ho nechat propadnout. Někdy to přímo kápne do noty a je z toho fajn „výlet“. A někdy? Škoda mluvit.

23.9.2017 v 18:48 | Karma článku: 14.34 | Přečteno: 398 | Diskuse

Jana Slaninová

Vůně drožďové pomazánky

Babička byla receptový experimentátor. Vždycky když dostala nový recept, šoupla si brýle na dálku na čelo, nasadila čtecí brýle a polohlasně luštila obsah. Takhle objevila třeba patizony.

23.9.2017 v 17:44 | Karma článku: 22.85 | Přečteno: 643 | Diskuse
Počet článků 210 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4091

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. 

Žiju hlavně psaním filmových příběhů - v poslední době to je nejvíc sto let starý příběh Poslední velikonoce. A ve volných chvílích také cestování časem.

Blog jsou moje "myšlenky pozdě v noci", často hodně o politice a věcech, které se do mé pozornosti vtírají, aniž by byly zvány.  Pro "facebookové" čtenáře mého blogu mám FB stránku Sedmá vlna, kde najdete  upozornění na všechny nové články na blogu a různé drobnosti, které mi upadnou od ruky. Kdo nejste Facebookový, najdete vše přehledně tříděné a snadno listovatelné na www.SedmaVlna.cz.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.