Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Luciferův hrad

2. 03. 2015 12:15:00
Jdu vás pozvat na tajemný hrad zvaný Zelená Hora, schovaný za hradbou Corbier, nedaleko Quillanu. Vysloužil si označení Luciferův hrad a Polanski na něj proto situoval závěr svého filmu Devátá brána.

Puivert (okcitánsky Puégvérd) patří mezi plejádu katarských hradů v předhůří Pyrenejí. Dominuje krásnému údolí a o výškových poměrech cosi napoví tento zážitek: Když jsme tu byli poprvé, jeli jsme zadýchanou Felicií do prudkého stoupání ke hradu a pod námi údolím letělo letadlo.

Původně se jmenoval Quercorb, stejně jako vesnice pod ním. Puivert se mu začalo říkat až postupně a v překladu to znamená "Zelená hora".

Jádrem a nejstarší částí hradu je donjon. Má úctyhodné rozměry – půdorys 15x15m a výšku asi 35m. Původní hrad se skrýval hlavně za tímto donjonem. Zde měli majitelé hradu své "parádní" místnosti - síň hudebníků a nádhernou kapli. Obytný palác byl k donjonu připojen, ale moc se z něj nezachovalo. Čímže je donjon na Puivertu tak zajímavý? Kromě rozměrů i svým nádherným kamenickým zdobením, ke kterému se ještě dostaneme.

Hrad byl dle archeologického výzkumu postaven nejspíš v polovině jedenáctého století, podobně jako nedaleké Foix. První písemná zmínka je mnohem mladší, z roku 1170.

Stavebníci hradu Puivert, páni de Congost byli vzdálenými příbuznými rodu Trancevel. Za katarských válek byli obviněni z albigenské (katarské) hereze. Hrad díky tomu patří mezi bojiště křížové výpravy proti albigenským. Ani Puivert samozřejmě křižáky nezastavil.

V listopadu 1210 byl hrad obléhán Simonem de Montfort. Během obléhání křižáky obránci vzdorovali statečně a pro křižáky bylo až nepochopitelné, že tak slabě opevněný hrad dokáže tak účinně odolávat jejich skvělému vojsku. A tak se mezi křižáky rozšířila legenda, že na hradbách je mezi obránci osobně přítomen Lucifer. Stejně se však po několikadenním masívním bomardování prakem odhodlali k zdrcujícímu útoku na hradby. Vzali je útokem, na žebříky, na hradby... a ke svému zděšení nalezli prázdný hrad. Nebyl zde vůbec nikdo. Obránci nejspíš zjistili, že dojde k útoku a byli si dobře vědomi faktu, že namají šanci tento útok odrazit a tak uprchli. Nejspíš použili nějakou skrytou branku v zadní části hradu, kdo ví. Ale legendu o Luciferovi to samozřejmě potvrdilo jak mohlo máloco.

Rodina Congost uprchla a pokračovala v boji proti vetřelcům.

V době válek proti albigenským byl pánem hradu Bernard de Congost. Jeho manželka Alpaïs se stala katarskou parfaite před svou smrtí v roce 1208. Bernard zemřel po obdržení katarského consolamenta na Montseguru roku 1232. Jeho syn pokračoval v boji: účastnil se na akci v Avignonetu 1242 a pomáhal bránit Montsegur v letech 1243-4. A byl pak jedním z těch, kdo byl posléze pod hradem upálen.

V roce 1213 daroval Simon de Montfort hrad jednomu ze svých pobočníků - Lambertovi de Thury. Ale později ho zcela zištně přidělil jinému ze svých důstojníků - Thomasovi Pons de Bruyère. V rodině de Bruyère pak Puivert zůstal trvale.

Režisér Polanski skoro jistě znal tuhle legendu, proto na Puivert situoval závěr filmu Devátá brána a kdo jste ho viděl, dojde vám, že Johny Depp tu nemohl potkat nikoho jiného než Lucifera v těle zajímavé dívky.

V této věži se odehrávala jedna ze závěrečných dramatických scén filmu Devátá brána.

Malým zklamáním pro romanticky založené je zjištění, že v době obléhání křižáky tu ještě nestálo celé to velké nádvoří s trojicí věží v průčelí - hrad byl mnohem menší a rozuměla se jím ta dnes hůř zachovaná část schovaná za donjon. A samozřejmě samotný donjon.

Výhled z donjonu na zadní trakt hradu. Za donjonem stál palác se soukromými pokoji majitelů hradu, hospodářské budovy, které pánům z Puivert poskytovaly dokonalý servis. V popředí ruiny paláce, kde nejspíš v přízemí byla kuchyně, v prvním a druhém patře soukromé pokoje pánu de Puivert, ve druhém možná podkrovním patře ubytování služebnictva a části posádky. Vzadu zadní nádvoří, kde byly stáje a sklady, nad nimi v patře další část ubytování posádky. Bohužel tato část hradu je nejhůře zachovalá.

Velké vstupní nádvoří nechal opevnit Thomas de Bruyère III. (vnuk křižáckého dobyvatele) a jeho manželka Isabelle de Melun.

Dnešní hlavní nádvoří viděné z donjonu. V době křížové výpravy tu patrně bylo jen dřevěné dočasné opevnění, za které stahovali i s nejnutnějším majetkem, možná i s hospodářskými zvířaty, vesničané z údolí. Puivert se v dobách ohrožení změnil v takové miniměstečko.

Pro leckoho může být tato fotka dalším důvodem k cestě do hor: Pod hradem stojí nejen stejnojmenná vesnice, ale je tu také toto přírodní jezero s krásně čistou vodou a kemp, kde můžete bydlet. Ano, je to jedno z posvátných "druidských" jezer. Druidové se v okolí ukrývali ještě dlouho po okupaci Římem, možná ještě dlouho po rozšíření křesťanství. Jestli jste milovníci druidů a napadají vás teď ty nejfantastičtější myšlenky, nepřehnali jste to, tahle stopa je správná.

Koho překvapuje charakter okolí hradu, musíme říci na vysvětlenou: Jsme sice na jihu, a jenom kousek odtud jsou všudypřítomné vinice, ale jsme také na horách a i tady v údolí (které je ve skutečnosti spíš náhorní planinou) už máme slušnou nadmořskou výšku přes 600m.

V roce 1279 se zdejší páni pokusili upravit terén kolem tohoto přírodního jezera a způsobili tím protržení hráze a zatopení městečka Mirepoix, které je asi 30km po proudu. A tak to napravili a hráz opět zvýšili a zpevnili.

Puivert považovat je výjimečný z celoevropského hlediska a to nejen z pohledu architektury, ale překvapivě i z hlediska hudby. Vidíme brilantní kamenickou práci. Ve 4. patře donjonu, kde je salle des musiciens, síň hudebníků, najdeme nádhernou a unikátní výzdobu. Síň je nazvaná podle osmi velmi jemně a precizně zpracovaných soch hudebníků i s nástroji. Svorníky klenby slavnostního sálu jsou totiž zdobeny bustami hudebníků s autentickými nástroji z přelomu 12./13. století a to v měřítku 1:1.

Puivert, nejspíš právě zde, hostil setkání trubadúrů ve 12. století. Velká setkání troubadůrú se zde konala v letech 1170 a 1185. Zúčastnili se jich například vikomt z Carcassonne a Loba, paní z Cabaret, a nejspíš i celý další výkvět nejslavnějších trubadúrú té doby - mezi kterými nechyběl třeba Bernard de Ventadorn. Leckteré dnes slavné písně okcitánských trubadúrú, které vám hrála nějaká dnešní "středověká" kapela, možná právě v této síni poprvé zněly před publikem.

Z nástrojů vidíme dudy, flétny, tambourin, rebec, loutnu, gittern, přenosné varhany, žaltář a niněru.

Jaké bylo nástrojové obsazení dvorních kapel jiných trubadúrů, nevíme, ale o pánu de Congost z Puivert víme, že měl 8 profesionálních hudebníků pokrývajících celé spektrum instrumentária. A protože v Languedoku bylo mnoho mocnějších, bohatších a hudbou proslavenějších rodin, můžeme předpokládat, že taková kapela nebyla nic výjimečného. Tedy v Languedoku. Ve střední Evropě by s nadhledem mohla soutěžit s kapelou císařského dvora - a nejspíš vítězně. Pro informaci hudbymilovný král Václav II., označovaný za minnesangra, se pyšnil trojicí profesionálních hudebníků na svém dvoře a podobně na tom byl jeho děd Václav I., který v Praze hostil elitu německého minnesangu.

Busty jsou tak perfektní, že podle nich hudební nástrojaři tvoří kopie středověkých hudebních nástrojů.

Ve vesničce Quercorb pod hradem také v jednom nenápadném domě najdete muzeum středověké hudby occidentu, kde těch nástrojů najdete plné regály - a pokud jde o středověk, pražské hudební muzeum je proti Quercorb vyloženě popelkou.

Muzeum vysvětluje umění trubadúrů a jejich světské středověké hudby. Instrumentarium reprodukuje pokoj hudebníků v pevnosti hradu Puivert. Sochy osmi hudebníků byly zkopírovány, takže můžete lépe sledovat středověké nástroje. Tyto nástroje našly druhý život přes archeologické interpretace soch a dovednosti současných hudebních nástrojářů.


Autor: Tomáš Houška | pondělí 2.3.2015 12:15 | karma článku: 21.36 | přečteno: 909x

Další články blogera

Tomáš Houška

Manifest pijáka kávy

Mám rád dobrou kávu. To je problém, protože míst, kde mi ji připraví, je tuze málo. Po Praze kromě čaovny U legionáře tak dva tři další podniky a to je vše. Nemáte náhodou cukrárnu, bar nebo kavárničku? Pak by to bylo pro vás.

11.7.2017 v 9:35 | Karma článku: 17.70 | Přečteno: 502 | Diskuse

Tomáš Houška

Zborov

Původně jsem chtěl napsat velký podrobný článek o bitvě a souvislostech, o tom, co se dělo před 100 lety. Ale nějak jsem si to rozmyslel, do duše se mi vloudily souvislosti zcela současné.

2.7.2017 v 9:42 | Karma článku: 22.58 | Přečteno: 529 | Diskuse

Tomáš Houška

Pošta poskytuje nové služby

Čekání na poště bývalo nudnou protivnou věcí. Až do chvíle, kdy Česká pošta inovovala a spustila nové služby, Ještě jste je nezkusili?

29.5.2017 v 19:09 | Karma článku: 26.02 | Přečteno: 1110 | Diskuse

Tomáš Houška

Kterou část těla máme mít semknutou?

Naši europolitici říkají, že se vše vyřeší, když se semkneme. Ale začlo mi vrtat hlavou, který orgán máme semknout?

25.5.2017 v 22:29 | Karma článku: 41.10 | Přečteno: 1512 | Diskuse

Další články z rubriky Fotoblogy

Marek Trizuljak

Když si vás krajina vezme na kobereček

Malý fotoblog na prahu podzimu (Jen pošetilosti, přešlapy v oraništi, pár cvaknutí a několik slov ještě pošetilejších)

24.9.2017 v 8:40 | Karma článku: 9.34 | Přečteno: 98 | Diskuse

Klára Tůmová

Turistou v rodném městě - Ať žije Petřín

Tahle zacházka byla tak trochu náplast na zmařené Toulky časem do osmdesátek. Ale když už jsem těmto místům blíž než obvykle, co se nepodívat do dřívějších let aspoň letem světem? (Asi taky Toulky časem.)

23.9.2017 v 20:55 | Karma článku: 10.09 | Přečteno: 253 | Diskuse

Milan Slanina

Střídal jsem to jako ponožky .... ženský i foťáky

Poprvé jsem se ženil ve dvaadvaceti, podruhé ve třiatřiceti a potřetí ve třiapadesáti. První foťák jsem měl v 10 letech ( Ljubitěl ). Až za 5 let jsem si našetřil na první zrdcadlovku s expozimetrem. Byla to německá PRAKTICA L.

23.9.2017 v 13:10 | Karma článku: 10.59 | Přečteno: 434 | Diskuse

Jiří Stratil

Občas něco i naruby II

Místo, aby měly tendenci se alespoň držet v nějaké únosné rovnováze příjmů a výdajů, tak neustále více unikají kamsi do ztracena.

23.9.2017 v 10:51 | Karma článku: 3.47 | Přečteno: 156 | Diskuse

Milan Slanina

Chodící příběhy ...

Co člověk, to originál. Co člověk, to příběh. Fotit lidi, když se nedívají, je jako fotit příběhy. Kouzlo okamžiku, výraz tváře, nálada, emoce ... a uchovat ten okamžik jako něco, co už se přesně takto nebude opakovat ...

22.9.2017 v 18:01 | Karma článku: 7.70 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 210 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4091

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. 

Žiju hlavně psaním filmových příběhů - v poslední době to je nejvíc sto let starý příběh Poslední velikonoce. A ve volných chvílích také cestování časem.

Blog jsou moje "myšlenky pozdě v noci", často hodně o politice a věcech, které se do mé pozornosti vtírají, aniž by byly zvány.  Pro "facebookové" čtenáře mého blogu mám FB stránku Sedmá vlna, kde najdete  upozornění na všechny nové články na blogu a různé drobnosti, které mi upadnou od ruky. Kdo nejste Facebookový, najdete vše přehledně tříděné a snadno listovatelné na www.SedmaVlna.cz.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.