Že je současná školy úplně mimo a přežila se, to je evidentní. Jaká je ta funkční, to se nějak nemůžeme shodnout (naštěstí nemusíme) a představy jsou různé. Leckdo třeba myslí, že školy už prostě nepotřebujeme. Že prostě zrušíme povinnou školní docházku a děti se potřebné věci dovědí ve Wikipedii. Jak moc se to někomu líbí, tak tohle je další slepá ulička v uvažování.
Z Wikipedie může dítě načerpat určité znalosti, ale vzdělání je úplně něco jiného. Vědomosti jsou ve skutečnosti jen malou kostičkou v komplexu toho, co je to vzdělání. Neberte to tak, že tam nepatří, ale opravdu jsou jen malou částí, vzdělání je něco, co vědomosti daleko daleko přesahuje. Vzděláním by mělo být rozuměno získání kompetencí k životu. K řešení konfliktů, schopnost pohybovat se v sociálních rolích, komunikovat, sdílet a tříbit si kontaktu s ostatními hodnotové systémy, součástí vzdělání, a to vlastně jednou ze základních, je akulturace. Proto ho nikdy nemůže nahradit žádná Khanova škola, elearning natož Wikipedie.
Jeden z hlavních úkolů školy je naučit děti spolu žít a komunikovat. A to se dá jedině v pestrém sociálním (myšleno lidsky, nebo příjmově) prostředí. Nestačí k tomu samotná rodina, ta má zase jiné nenahraditelné role. Dítě potřebuje mj. skupinu vrstevníků. Současně je potřeba někoho, kdo bude zdrojem podnětů pro žáky. To neznamená, že bude mluvit u tabule a zkoušet a dávat známky. Ten model je prostě už pryč a jakékoli vzdechy po jeho návratu jsou mimo realitu. Ale někdo, kdo bude žáky inspirovat. Ale o tom jindy.
Mohou to být rodiče? Že bychom zrušili školní docházku a děti by se učily doma? Popravdě řečeno, někteří rodiče by to zvládli mnohem lépe než celá škola, a různé formy unschoolingu, domácích škol jsou jednou z podob, jak vzdělávání v budoucnosti bude vypadat. A vlastně jenom byrokracie v resortu vedeném nekompetentními vězeňskými psychology a fotbalovými rozhodčími tomu brání. Ale důležité je vnímat, že to není budoucnost vzdělávání pro všechny děti.
Nejspíš většina dětí vždycky, nebo minimálně dlouhá desetiletí do budoucnosti, bude potřebovat školní vzdělávání. Byť bude vypadat jinak, než to, jak jsme ho jako děti zažili my.
Je spousta dalších důvodů, proč mít povinné školní vzdělávání. Nemusí to být nutně školní docházka, ale to je samostatné téma. Většina lidí bude chodit do školy. A to proto, že a) většina rodičů neumí unschooling zařídit tak, aby byl lepší než i špatná škola b) většina rodičů si to (aspoň teď a v příštích mnoha letech) nebude moci dovolit s ohledem na pracovní dobu. Takže většina dětí prostě půjde do školy.
Co kdyby všechno vzdělání bylo prostě placenou službou a stát by se do toho nepletl vůbec? Žádné povinné školní vzdělávání, ať si to prostě každý udělá, jak umí a jak mu moudrost dovolí. Jako pravičák bych to měl razit. Ale není to dobrý nápad.
Kdyby ZŠ byly čistě tržní a každý si to zaplatil, jak uzná za vhodné, ve skutečnosti by to totálně rozstřelilo společnost. Operovat pojmy jako sociální stratifikace zní možná málo svobodomyslně, ale ona by nastala, a to velmi příkrá a neprůchodná. Měli bychom třeba 20% sotva gramotných, 20% jakž takž gramotných, 40% co by měli nějaké řekněme průměrně akceptovatelné školy jaké známe dnes, a cca 20% by vyráželo do života se skvělým vzděláním.
Do jedné generace by to skončilo bolševickou revolucí, nemluvě o tom, že tohle udělat s celkem prostupnou společností, jakou máme, by byla hrozná škoda.
Na úrovni ZŠ a MŠ prostě potřebujeme nějaké množství škol, které jsou obecní nebo jinak komunitní a které jsou hrazené přes daně.
Samozřejmě stát v žádném případě nemá být tím, kdo si vyhrazuje monopol, nebo kdo se považuje za povolaného vzdělávání řídit. Úlohou státu je zajistit pro jeho průběh podmínky. Zajistit, aby ti, kdo pro své děti chtějí atypické a hodně moderní vzdělávání, a jsou schopni ho zajistit, to mohli udělat bez nesmyslných obstrukcí, a děti, jejichž rodiče nechtějí nebo z jakéhokoli důvodu nemohou, měli zaručené kvalitní, byť řekněme mainstreamové vzdělání získané v některé z komunitních škol.
Proč komunitních? Protože třeba základní školy by prostě měly být většinově komunitní. Není to státní instituce, není to prodloužená ruka státu a také to nemůže být klasicky tržní nabízení služby. Nejběžnější základní škola je dnes obecní – což se v podstatě myšlence komunitní školy hodně blíží – a třeba na venkově to nemůže být moc jinak.
Vzdělání prostě vždycky musí vycházet z několika základních úkolů, které se vzájemně nesmí omezovat. Jedním je určitě optimální rozvoj předpokladů dítěte. Škola by měla maximálně nastartovat jeho potenciál a pomoci mu, aby došlo tak daleko, jak může. Což má každé dítě jinak. Jenže další stejně důležité úkoly jsou, aby se dítě naučilo žít v pestrém lidském prostředí. Protože to bude potřebovat. A třetí úkol, stejně důležitý je, naučit děti to vzájemné soužití povýšit na synergii: Společnost.
Jestli někdo z politiků uvažuje nad tím, kde se rodí budoucnost a co je pro naši budoucnost klíčová a zásadní investice, důležitější než všechny ostatní, je to vzdělání našich dětí.
Zní to někomu moc pateticky? Není ani omylem.
