Když jsem v jednom z minulých blogů navrhoval změnu organizace školního roku, aby lícoval s rokem kalendářním, dostalo se mi několika odmítnutí s argumentem, že si neumí představit, že by děti musely v srpnu sedět v lavici. To já také ne. To je totiž zvrhlé v kterémkoli ročním období.
Učitel je kdesi u tabule, tam cosi moudrého vykládá, děti sedí tiše v lavicích a do sešitů si zapisují zásadní myšlenky. Je-li venku hezky, je to něco jako kriminál bez soudu.
Tuhle představu má většina lidí tak jasně zafixovanou s pojmem škola, že pro mnoho lidí je jasné a samozřejmé, že takhle to ve škole chodí, má to tak chodit a vlastně to nejde jinak. A vůbec, děti si musí zvyknout dělat věci, které je nebaví.
Takhle to přece vždycky bylo!
Vždycky také lidé umírali na zápal plic, tedy až do objevu antibiotik, až do doby velmi nedávné jsme neznali nic jako zubní vrtačku, telefon, pračku nebo kohoutek s teplou vodou.
Kdykoli slyším, jak "naše školství bývalo výborné", tak se těch lidí ptám: A co náš předválečný automobilový průmysl, byl dobrý? A strojírenství, bylo dobré? A medicína? Chtěli byste se léčit metodami z konce 18.století? Co myslíte, nemělo by smysl, aby se naše podniky vrátily k technologiím z 19. století, vždyť tehdy jsme byli průmyslová mocnost?!
Jak si vůbec někdo může myslet, že zatímco celá společnost (o technologiích vůbec nemluvím) mění tak překotným tempem, že vzdělání je z tohoto dění nějak vyčleněné, že se ho netýká? Stejně jako je nesmysl ulpívat na praxi z 18. století víceméně v jakémkoli oboru poznání, je to zhůvěřilé i ve vzdělání.
A mimochodem, frontální výklad sledovaný pasívními žáky je tou nejhorší a nejméně efektivní metodou. A byl jí vždy. Ono to dobře nefungovalo nikdy. Jen jsme dlouho nevěděli, jak to udělat lépe.
Zkuste si tedy představit něco úplně jiného: Školu, kde učitel nevykládá a děti nesedí v lavicích, ale kde...
...učitel inspiruje žáky k práci na komplexnějších úkolech, na kterých budou spolupracovat, budou si samy vybírat svou roli v týmu, budou se učit nést odpovědnost za výsledek před kolegy, budou při práci aktivní a ta práce je bude bavit. A učitel v průběhu jejich práce bude něčím jako koučem, bude jim pomáhat k cíli.
Protože taková aktivní projektová výuka se klidně může odehrávat i v krásném počasí a žáky může opravdu bavit. Můžou se na ní těšit. Můžou ji brát ne jako cosi protivného, ale jako dobře prožitý čas. A nemusí se odehrávat v lavicích. Její velká část se možná vůbec nemusí odehrávat ve třídách.
Jestli vám to připadá jako příliš velké sci-fi, které přece logicky nemůže fungovat, tak vězte, že řada takových škol úspěšně funguje, první z nich začaly někdy na počátku dvacátého století, tedy více než před sto lety. Představte si, že bychom déle než sto let uměli léčit antibiotiky, ale nedělali to.
V oblasti vzdělání si takhle nepochopitelně počínáme.
Jste přesvědčeni, že vaše děti by toho nebyly schopny? že opravdu potřebují dril? potřebují prosedět tisíce hodin při jakémsi výkladu (ještě že při něm mohou aspoň surfovat v mobilu, aby neumřely nudou). Chcete své děti vést k tomu, že jsou svobodné a v současném světě se neztratí, nebo z nich chcete vychovat poslušné zaměstnance?
Kdo se bojí, že bych takovéhle vzdělání rád nařídil všem, buďte vklidu. Budoucnost vzdělávání není v centrálně řízeném školství. Není moudré nařizovat cokoli jednotně (a už vůbec ne tak, jak to dělají sebestřední cvoci obsazující pravidelně post ministra školství), budoucnost vzdělání je v pluralitě, ve svobodné volbě vzdělávací cesty.
Třeba jsem vás nahlodal aspoň trochu, aspoň natolik, abyste si šli ověřit, jak je to doopravdy, jak vypadají daltonské nebo montessorijské školy, co je Sudbury nebo Summerhill project, či nebezpečně znějící slovo unschooling.
