Tomáš Houška

Bouvines

27. 07. 2014 9:00:30
V neděli 27.července 1214 se nedaleko dnešních francouzsko-belgických hranic, u městečka Bouvines, semlela bitva, která měla zajímavé důsledky - a pro nás i zajímavou souvislost, protože rozhodla konflikt cloumající tehdejším západním evropským světem, konflikt, ve kterém nepřehlédnutelnou úlohu hrál i český král Přemysl I.

Francie na přelomu 12. a 13. století

Na přelomu 12. a 13. století vznikla v Evropě situace, která v politické rovině neměla daleko třeba k situaci v předvečer třicetileté války. Různé konflikty, které se vždycky našly, se propojovaly do složitých spletenců a jejich hlavní hybatelé uzavřeli široké koalice, které zahrnovaly převážnou část středověké Evropy, tedy aspoň její západní části.

V německých zemích se rozhořelo další kolo války mezi dvěma nejmocnějšími rody - Štaufy a Welfy. Štaufové byli švábští vévodové, Welfové bavorští. Welfové byli obklopeni řadou dalších vazalů a vazalských území, takže kdyby šlo jen o poměr sil v Německu, byli rozhodně těmi silnějšími. Štaufové ale v předcházející generaci vybudovali soustátí, k němuž kromě německých lén patřilo Sicilské království, které kromě Sicílie zahrnovalo celou jižní Itálii.

Církev po celou dobu této několikagenerační války lavírovala a využívala ji pro posílení svého vlivu, takže obecně zpravidla podporovala slabšího, protože u něj mohla snáze prosazovat své požadavky.

Čeští panovníci tradičně patřili k hlavním oporám štaufské strany, přestože během občanské války v Čecháh na sklonku 12. století také obratně měnili kabát podle situace. Nicméně v roce 1212 s císařem Federicem uzavřeli spojenectví ztělesněné Zlatou bullou sicilskou a od té doby zůstali Štaufům věrni až do nástupu Přemysla II. (tomu se za jeho odklon od Štaufům dlouho říkalo Přemysl Proradný).

V německých zemích to pak byly značnou měrou české pluky, které vybojovávaly Federicovi jeho postavení.

V západní Evropě se nachýlilo k řešení složité situace, kdy se v rukách rodiny Plantagenetů sešla jak anglická královská koruna, tak nejbohatší vévodství tvořící Francii. Na mapičce všechna území červená a oranžová tvořila království Plantagenetů, dnes se mu říká Angevinská říše. Francouzský král vládl na území zeleném - a to ještě jen ty tmavší zelené ukazují skutečný rozsah královských domén, světle zeleně jsou vyznačena území jeho vazalů.

Na jihu Francie vidíme světle fialovou vyznačeno území, kterému se říkal Occident a tvořilo ho především hrabství Toulousse a hrabství rodinného klanu Trencavel, kterému se dnes říká Languedok (ve středověku ještě často také Gothia nebo Septimánia - jako pozůstatek po dávné historii). A Occident nebyl vazalem Francie, ale Aragonského království na druhé straně Pyrenejí.

Na počátku 13. století na francouzský trůn nastoupil nesmírně ambiciózní Filip II., který se rozhodl tuto situaci změnit. Zatímco jeho někdejší přítel z dětství anglický král Richard bojoval o Jeruzalém, začal obsazovat a dobývat jeho města na kontinentě. Protože jeho vlastní síly by jistě nestačili, smluvil strategické spojenectví zahrnující Kapetovce, Štaufy a Přemyslovce. Možná vzpomenete, že na cestě domů Richarda zajali a Jindřich Štaufský, otec Federica, Richarda léta věznil.

Protože sám nemohl bojovat na dvou frontách, podařil se mu geniální politický tah - přemluvil církev, aby svolala křížovou výpravu pro albigenským a do jejího čela postavil několik svých věrných. Díky tomu se na jihu rozehrálo pozdější připojení Occidentu k francouzské koruně a jeho to nic nestálo.

Sám se pustil do obsazování některých panství v dnešní Belgii a tak trochu vyprovokoval střet s císařem Ottou IV. z rodu Welfů. Otto sem přitáhl s armádou, kterou mu pomohl financovat jeho tchán - anglický král John.

Armády

Koaliční německo-anglická armáda čítala kolem 25.000 můžů, z toho asi 4.000 byla jízda, asi z půlky šlo o těžkou rytířskou jízdu. Šlo převážně o profesionální žoldnéřské jednotky nasbírané v severním Porýní, Lotrinsku a Flandrách.

Filip měl k dispozici jen asi 15.000 mužů, z toho asi 4.000 jízdu a z nich jen necelých 900 - 1.000 byla těžká rytířská jízda, jak ji známe z historických filmů. Z 11.000 mužů pěchoty bylo asi 7.000 tvořeno městkými milicemi, tedy nijak dobře vycvičenými a vyzbrojenými vojáky.

Obě armády byly naprosto odlišné.

Nejsilnějšími jednotkami anglicko-německé armády byly pěší jednotky tvz. "svobodné kumpanie ve zbrani". Kdo někdy hrál Medielav total war II., jistě jejich služby někdy využil. Jejich označení je značný eufemismus. Popravdě řečeno šlo o bandy hrdlořezů, které se v dobách míru zaobíraly lupičstvím. Tyto bandy měly pravidelně stovky členů rekrutovaných nejvíce ze společenského dna, v jejich čele často stáli buď ti nejtvrdší z nich nebo drobní šlechtici, kteří měli dostatečné organizační schopnosti a zkušenosti (podobně jako tomu bylo třeba v husitském vojsku). V době války byly takové bandy ovšem vítanými spojenci a pravidelně byli najímáni jako žoldnéři - a to ne jednotlivě, ale právě jako celé bandy.

Taktika takových svobodných kumpanií byla úplně jiná než taktika boje pravidelné armády. Byli efektivnější, tvrdší, neúprosnější, nerepektovali žádná pravidla. Důležitou součástí těchto band byli střelci (ať z kuše nebo luku), kteří klidně likvidovali i šlechtice (což bylo církví zakázané). V jejich výzbroji byly další zbraně, které známe z husitských válek, a které byly také církví zapovězené. Třeba háky. Hák na dlouhém ratišti sloužil k stažení rytíře ze sedla a kopí na konci ratiště pak k bodnutí mezi škvíry plátů.

Nejlepší jednotky na straně Filipa tvořila naopak rytířská jízda. Esence středověkého válčení, nejpyšnější armáda, jakou si lze představit. Francouzští šlechtici za sebou ovšem měli výcvik, který jsme ve Střední Evropě nikdy nepoznali. Ve Francii se sobotu co sobotu pořádaly v různých městech rytířské turnaje a jejich harmonogram byl vymyšlený tak, aby se mladí šlechtici mohli snadno z jednoho turnaje přesunout na druhý. Takový mladý šlechtic, který se snažil získat věhlas, klidně za rok objel kolem 50 turnajů. A turnaje v té době měly pramálo společného s tím, jak je známe z filmů.

Pravidla vypadala zhruba tak, že se vytyčilo bojiště (většinou trochu menší než fotbalové hřiště) a do něj nakráčeli dva hlavní protivníci se svými lidmi. Že jedna strana občas významně početně převýšla druhou, to nikdo neřešil, tak to prostě bylo. A ty dvě party mladíků se do sebe pustily bez větších omezení, snad jen že všichni věděli, že výhodné není soupeře zabít, ale porazit a přinutit k zaplacení jakéhosi výkupného. (Turnaje v té podobě, jak si je dnes představujeme, se ustálily až někdy v druhé půlce 15. století.) Jestli se přitom umíralo, lámaly kosti a tak dále? Samozřejmě. Většinou nedopatřením. Turnaj byl zdrojem zábavy mladíků (něco jako dneska silná auta a motorky) a pro ty zdatné také zdrojem výdělku - a výkupné zaplatí jen živí poražení.

Pro zajímavost - v této rytířské kultuře vyrostl i Jan Lucemburský, proto mu turnaje v Čechách taky chyběly a během svého pobytu ve Francii si doslova vydělaval tím, že objížděl turnaje, sbíral fanynky, slávu - a peníze.

Bitva

Když Filip viděl, že nepřítel je skoro dvakrát silnější, dal se na ústup. Ustupoval několik dnů. Ale nedaleko Bouvines musela armáda přecházet přes úzký mostík přes říčku a Filip pochopil, že kdyby pokračoval v ústupu, Otto ho zastihne právě v okamžiku, kdy by půl armády bylo na jedné straně mostu a půl na straně druhé. A tak se rozhodl postavit se nepříteli tady.

Byla neděle. V neděli bylo církví zapovězené válčit (a zabíjet). Ale Filip věděl, že na to nelze spoléhat - a udělal dobře.

První útok vedla anglicko-německá, respektive vlámská, jízda. Středověcí velitelé věděli, že být tím, kdo zahájí útok, je nesmírně riskantní, někdy se dokonce učilo, že kdo zaútočí jako první, prohraje. Ale Otto si byl jistý. Jenže Francouzští rytíři nečekali a vyrazili do protiútoku a Vlámy doslova smetli. Ta zmínka o turnajích a množství zkušeností nebyla zmíněna náhodou.

Zatímco francouzská jízda bojovala s Vlámy, zaútočila císařská pěchota proti středu francouzské armády, kde byla především pěchota. Tento útok byl velmi tvrdý a vyrovnaný, Francouzi začali s velkými ztrátami ustupovat. Traduje se, že kdosi dokonce hákem stáhnul z koně krále Filipa a císařští do něj několik minut útočili všemi zbraněmi - ale nikomu se nepovedlo proniknout přes několik vrstev jeho zbroje.

Mezitím se znovuzformovala Filipova jízda a zaútočila. Král byl zachráněn a císařské vojsko se po nedlouhém boji dalo na útěk. Ta razance útoku francouzské jízdy, ten nepoměr vojenské síly zcela nekonvenující s počty vojáků nebo jinak tabulkami postižitelnými ukazateli byl fascinující. Bitva u Bouvines patří k těm, na kterých je možné ukázat, že vybudovaná a opravdu dobře vycvičená těžká jízda byla ve středověku něco jako dneska stíhačky.

Mimochodem, kvalitativně i početně obdobná francouzská jízda v počtu asi 900 mužů o pár let později stejně jednoznačně rozpráší zhruba dvacetitisícovou armádu aragonského krále Petra II. v bitvě u Muretu. Obě bitvy nám dávají i trochu vysvětlení, proč si Francouzi tak věřili u Crécy. Francouzská těžká jízda neměla po více než sto let relevantního nepřítele.

Důsledky bitvy

Výsledek byl zcela jednoznačný. Otto IV. uprchl z bojiště, jeho armáda byla dokonale rozprášena. Později byl církví uvržen do klatby (mj. kvůli útoku v neděli a používání zakázaných zbraní) a Federico Štaufský ho zbavil císařského trůnu.

Jak moc právě tato bitva vytyčila koleje pro další vývoj hlavně v západní Evropě, o tom se historici přou a v různých dobách se bitvy z různých stran chápala politická propaganda.

Můžeme si zkusit představit, co by bylo, kdyby vyhrál Otto IV.: V Německu by se udržel na císařském trůně a je otázka, jak by se vedlo třeba Přemyslovcům, kteří se se Štaufy propletli jak politicky, tak dynasticky. V Itálii by Federico pravděpodobně udržel Sicilské království.

V západní Evropě by nejspíš Angevinská říše úplně pohltila kapetovskou. Nepředstavujme si, že by Anglie pohltila Francii, protože o tom to nebylo. Anglii vládli Plantageneti, kteří byli napůl Normany a napůl Akvitánci. Mluvili francouzsky a doma se cítili v Akvitánii - která byla navíc bohatší než celá Anglie. Kdyby Plantageneti sjednotili obě království, hlavním městem by se nejspíš stala Paříž, možná Orleans. Můžete se zasnít a představit si, jak by se asi točila kola dějin, kdyby...

Ale ono to kdyby nenastalo. Plantageneti a Welfové prohráli. Porážka u Bouvines umožnila Filipovi dokončit obsazování pevninských plantagenetských držav. Filipovi II. se zhruba souběžně podařilo připojit k Francii jak panství Plantagenetů, tak Languedok a hrabství Toulousse - a tím vybudovat stát, který územně víceméně odpovídá dnešní Francii.

Autor: Tomáš Houška | karma: 17.01 | přečteno: 715 ×
Poslední články autora