Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kde se vzal, tu se vzal: Ruský Car

15. 05. 2014 12:42:47
Z učebnic dějepisu si jakž takž vybavíme zmatečné informace, že první ruský stát se nazýval Kyjevská Rus podle hlavního města v Kyjevě a vládl zde rod Rurikovců, což byli vlastně švédští Vikingové. Pak je dlouho tma a objevuje se car Ivan Hrozný. Ale co je to za divný titul - car? A kde se vzal?

Hned ten první paradox dodnes vyvolává emoce: Jak to, že Ukrajina je místem vzniku Ruska? Vysvětlení je skryté v tajemných zákoutích historie: Byzantská říše od nejstarších dob využívala služeb žoldnéřů přicházejících ze Skandinávie a Baltu. Už od dob Theodosia bylo jasné, že najmout si germánskou gardu je lepší nápad než stejným lidem čelit coby útočníkům. V Byzanci platili za nejlepší vojáky (císařskou gardu) - a naopak oni sami se domů vraceli s bohatým výslužným. Ideální trasu jejich cestování představovaly řeky mezi Baltem a Černým mořem. Velice rychle na této trase mezi Byzancí a Baltem vznikl čirý obchodní ruch, který zajišťovali právě Skandinávci, zde zvaní Varjagové. Že tu jeden z jejich vůdců - Rurich (Rurik) založil kvetoucí obchodní středisko, bylo jen logické.

Tak vznikl Kyjev. Obyvatelé nikdy nebyli čistí etničtí Slované. Kam sahá naše vědomí (podpořené dnes i výzkumem DNA), byli smíšeni jak s kmeny Baltů, tak s Góty, Švédy nebo naopak s řadou nomádských kmenů ze stepí, s nimiž střídavě kooperovali a střídavě válčili. Bohatství (a s ním obyvatelstvo) se tedy kumulovalo podle Dviny a hlavně Dněpru - v jehož okolí navíc do nedohledna ležely úrodné lány. Kdyby historie šla pěkně lineárně a bez přemetů, nejspíš by navždy Kyjev zůstal hlavním městem Ruska, a města na severu - jako třeba Novgorod nebo Moskva - zůstaly chudými výspami kdesi na severní periferii uprostřed lesů.

Ale historie provedla velice nečekaný přemet - na počátku 13. století do Černomořských stepí přitáhli Batúchánem vedení Mongolové (u nás známí spíš jako Tataři) a celé to nejbohatší a nejúrodnější území ovládli. Bohužel i po několik následujících staletí drancovali, vylidňovali a slibně nakročený start ukončili. Rozsah škod, které natropili, se jen těžko vyčísluje, mezi ty nejhorší ovšem patří to, že civilizační vývoj tu o nějakých 200 let prostě zabrzdili.

Stojí za úvahu uvědomit si souvislost, že k tomu došlo bezprostředně poté, co Benátčany vedení křižáci reálně zničili Byzanc v roce 1204 a Kyjevská Rus ztratila svého patrona a zásadního politického spojence v Konstantinopoli.

Z ruského státu se této decimující hordě ubránila právě jen ta chudá města poschovávaná v lesích na severu. Jednak proto, že les nebyl právě přívětivým prostředím pro asijské nomády, a jednak proto, že tato severní města nestála chánům zlaté hordy za soustředěná velká tažení. Lákavější bylo zacílit na západ, do Evropy, do Persie, a na další bohatá území.

Tak se velmi zjednodušeně někdejší Kyjevská Rus rozpadla na odolávající Rusko na severu a Tatary podrobenou Ukrajinu na jihu.

Rusové nikdy nepřerušili svou zásadní politickou vazbu na Byzanc. A v okamžiku, kdy Tataři přijali islám a spojili se s Osmanskými Turky, je spojoval i společný nepřítel. Byzantinci v boji proti Osmanským Turkům hledali spojence, kde mohli. Ze všech sil jim za doby své vlády pomáhal i císař Zikmund a později jeho zeť Albrecht. Ale neuspěli. Ruská knížectví naopak za ta dvě staletí zesílila a mezi moskevským knížetem Ivanem (Janem) III., který ruská města sjednotil pod vládu Moskvy, a byzantským císařem se rodil plán na společné vojenské operace, které by pomohly jak odrazit Tatary z Ukrajiny, tak Turky od hradeb Konstantinopole. Ale nestihli je realizovat, Konstantinopolis, neboli Cařihrad (Císařské město) padla.

Zatímco my dnes pád Cařihradu bereme jako jeden z fatálních historických milníků, současníci to viděli jinak. Věřili, že jde o krátkodobou a dočasnou prohru, a stejně jako po vyplenění Konstantinopole křižáky přijde vzkříšení. Z císařské dynastie ovšem zbyla jediná dědička - princezna Zoé Pelaologovna, neteř posledního byzantského císaře Konstantina XI., v Rusku známá jako Sofie. S ní se Ivan III. oženil a společně pro své potomky uplatnili právo na císařský titul. Až ho vybojují zpět.

Ivan III. dokončil sjednocení Ruska, definitivně porazil Zlatou hordu (přičemž se spojil s krymským chánem), manévroval při jednání s Osmanskými Turky, a ačkoli si v Rusku vysloužil přídomek Veliký, Konstantinopol z nadvlády Turků neosvobodil. Stejně jako dnešní Ukrajina zůstala i nadále pod nadvládou Tatarů, Konstantinopol zůstala obsazena Turky - a císařský (carský) titul prázdnými slovy. (Mimochodem analogicky ještě dlouhou dobu po zániku křižáckých států v Levantě si římskoněmečtí císaři psali k titulům titul Krále Jeruzalémského.)

V roce 1505 nastopil na knížecí stolec syn Zoé a Ivana III. - Vasilij III. V roce 1514 pak ve smlouvě s císařem Svaté říše římské použil poprvé titul "car i gosudar vseja Rusi". Čímž bylo míněno (byzantský) císař a pán všech ruských knížectví - neboli ruský velkokníže. Šlo tedy o dva tituly vztahující se k dvěma různým státům. Až později, za panování Vasilijova syna Ivana IV. "Hrozného" začaly být směšovány a vžilo se spojení ruský car (císař). Ovšem právně carský (císařský) titul zůstal vždy spojený s nárokem na byzantský trůn. Kdyby se tedy Romanovci vrátili na carský trůn, mohli by se právně dožadovat vydání Cařihradu coby legitimní císařové Byzance. Hlavně to ale neříkejte před Putinem, nebo z toho bude průšvih.

Autor: Tomáš Houška | čtvrtek 15.5.2014 12:42 | karma článku: 30.41 | přečteno: 1713x

Další články blogera

Tomáš Houška

Příběh Arménie

Pro mnoho lidí je Arménie tajemnou zemí někde daleko, a když máme zalovit v paměti, co jsme se o ní učiili v dějepise, většinou musíme přiznat, že nic. Výlet do té současné nechám na příště, pojďme nahlédnout do její historie.

26.9.2017 v 10:15 | Karma článku: 6.86 | Přečteno: 120 | Diskuse

Tomáš Houška

Manifest pijáka kávy

Mám rád dobrou kávu. To je problém, protože míst, kde mi ji připraví, je tuze málo. Po Praze kromě čaovny U legionáře tak dva tři další podniky a to je vše. Nemáte náhodou cukrárnu, bar nebo kavárničku? Pak by to bylo pro vás.

11.7.2017 v 9:35 | Karma článku: 17.70 | Přečteno: 505 | Diskuse

Tomáš Houška

Zborov

Původně jsem chtěl napsat velký podrobný článek o bitvě a souvislostech, o tom, co se dělo před 100 lety. Ale nějak jsem si to rozmyslel, do duše se mi vloudily souvislosti zcela současné.

2.7.2017 v 9:42 | Karma článku: 22.58 | Přečteno: 532 | Diskuse

Tomáš Houška

Pošta poskytuje nové služby

Čekání na poště bývalo nudnou protivnou věcí. Až do chvíle, kdy Česká pošta inovovala a spustila nové služby, Ještě jste je nezkusili?

29.5.2017 v 19:09 | Karma článku: 26.02 | Přečteno: 1111 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Martin Schwarz

Křesťanem kvůli muslimům

,Jsem ateista, ale když na to přijde, přidám se na stranu křesťanů a budu bránit naše tradice a hodnoty.'

26.9.2017 v 10:17 | Karma článku: 6.04 | Přečteno: 163 | Diskuse

Iva Apanasenková

Po strništi bos s Třískou v srdci

Málokdo pohne s lidmi tak jako včera Jan Tříska. Někdy jsou slova málo. Nebo příliš moc. Někdy jsou zbytečná. A nejhorší je zbytečná smrt.....

26.9.2017 v 10:07 | Karma článku: 6.07 | Přečteno: 89 | Diskuse

Karel Trčálek

Mají slavní umělci právo na vlastní smrt?

Vždy, když zemře nějaký slavný umělec, vypadá to, jako by se dopustil zločinu, protože nás takto okradl o další skvělé umělecké zážitky

26.9.2017 v 8:26 | Karma článku: 10.91 | Přečteno: 421 | Diskuse

Martina Franzová

Sbohem, vesničko má průmyslová

Známe se už přes půl století, bývalo mi tu s Tebou dobře! Prožil jsem tu dětství ve Tvých zahradách, na polích a v lesích. Pak jsem se Ti na chvíli vzdálil, velkoměsto mě přitáhlo pohodlným bydlením

26.9.2017 v 8:10 | Karma článku: 11.94 | Přečteno: 326 | Diskuse

Jaroslav Nedobitý

Pistole Colt woodsman – malorážka “Castnerových hrdlořezů“

Aljaška, Aleutské ostrovy, 3. června 1942 – na aljašský přístav Dutch Harbor dopadají první bomby z japonských letadel. Operace s názvem AL právě začíná.

26.9.2017 v 7:35 | Karma článku: 12.69 | Přečteno: 402 | Diskuse
Počet článků 211 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4072

Pedagog, spisovatel, scénárista, režisér... vypravěč. Nevěřící Tomáš. 

Žiju hlavně psaním filmových příběhů - v poslední době to je nejvíc sto let starý příběh Poslední velikonoce. A ve volných chvílích také cestování časem.

Blog jsou moje "myšlenky pozdě v noci", často hodně o politice a věcech, které se do mé pozornosti vtírají, aniž by byly zvány.  Pro "facebookové" čtenáře mého blogu mám FB stránku Sedmá vlna, kde najdete  upozornění na všechny nové články na blogu a různé drobnosti, které mi upadnou od ruky. Kdo nejste Facebookový, najdete vše přehledně tříděné a snadno listovatelné na www.SedmaVlna.cz.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.