Narozeniny Otce vlasti

Je docela typické, že naše média spíš detailně popíšou, která modelka se špatně oblékla, než by si vzpoměla na drobný, ale velice důležitý okamžik naší historie – narozeniny krále, kterému říkáme Otec vlasti, Karla IV.

Bylo to 14. 5. 1316, jeho otcem byl Jan Lucemburský a mámou Eliška to víme, často se ale pomíjí fakt, že dědem z otcovy strany byl císař Jindřich Lucemburský.

Karel si prožil neradostné dětství, protože se stal nástrojem občanské války mezi velkými šlechtickými rody, z nichž Valdekové docela slušně manipulovali královnou Eliškou a měli v plánu vyhnat krále Jana, Elišku prohlásit regentkou a reálně se moci chopit sami. Když to Jan odhalil, skončili všichni zúčastnění – tedy i Karel a jeho bratr Jan Jindřich (byť ve věku malých chlapců) v žaláři. Nakonec ale Jan vychladl a s oběma syny opustil Čechy. 

Karel IV. tak vyrostl v Paříži a dostalo se mu stejně vynikajícího vychování a vzdělání jako jeho otci. Do politiky a umění vládnout vpadl rovnýma nohama. Když jeho otec ovládl na přelomu let 1330-31 mnohé italské signorie, vytvořila se proti Janovi velká opozice: Wittlesbachové, Habsburci, uherský král Karel Robert z Anjou, polský král Lokýtek. Vlastně tedy nepřátelé ze všech stran kolem českých hranic. A tak Jan musel Itálii opustit a vrhnout se do boje v Čechách. Buď mohl na své dosavadní zisky zcela rezignovat, nebo sem povolat Karla, co na tom, že nikdy ničemu nevelel, nevládl a byl to mladý kluk. Řekl mu něco jako "Jestli jsi po mně, zvládneš to tady."

A tak se Karel snažil (bylo mu 16!). Svedl tu několik bitev proti Viscontiům a Lombardské lize se střídavými úspěchy. Založil několik hradů (Monte Karlo) a rychle se učil. Své kontakty s církví brilantně využíval a udržoval si trvale její podporu. Nakonec však v bitvě u Ferrary prohrál a musel opustit Itálii.

1. 1. 1334 mu otec udělil titul markraběte moravského. V Praxi to ovšem znamenalo, že se stal otcovým zástupcem po dobu jeho nepřítomnosti - a ta byla častá; Janovi byla Evropa malá. Začal velmi systematicky a důkladně - našel spojence v církvi a s její pomocí zahájil restituci královských majetků, nápravu daňových důsledků otcova inauguračního diplomu. A to samozřejmě znamenalo časté konflikty. Pro neshody s otcem, který se bál další občanské války podobné té, kterou on sám kdysi sváděl s pány z Lipé, byl 1336 dočasně zbaven úřadu a odjel ke svému čtrnáctiletému bratrovi Janu Jindřichovi, který se oženil s korutanskou hraběnkou Markétou Maulstach. Společně se pustili do rytířských dobrodružství a na straně aquilejského patriarchy (svého nevlastního bratra) bojovali proti lombardské lize.

Stojí za zmínku pár vět: Jak známe z historie mnoho sourozenců, kteří se vzájemně povraždili v boji o trůn, tak byli tihle dva výjimeční - oni se totiž celý život měli rádi a vzájemně stáli jeden za druhým. Jan Jindřich staršího Karla obdivoval a po celý život mu byl oporou (podobně jako Přemysl I. a Vladislav Jindřich). Druhé, pro mnohé nečekané, zjištění je nakolik byli oba po tátovi. Zapomeňme na Karla, důstojného, až bigotního, suchara modlícího se k svaté Kateřině. Všichni Lucemburci byli (na svou dobu) poměrně vysocí (cca 175cm), měli pěkné, až robustní sportovní postavy a milovali vzrušení. Jan, Karel i Zikmund byli proslulí sukničkáři, uměli zpívat a skládat básně, nevynechali jedinou příležitost k účasti na turnaji (a to Karel i v celkem zralém věku). Byť většina starších historiků vám bude Jana a Karla stavět skoro do kontrastu, nebylo tomu tak, byli stejnými milovníky života v cvalu. Nic napůl. Ani v tom utrácení se moc nelišili, všem třem proteklo rukama nepředstavitelné množství peněz a rozdíl byl jen v tom, zač utráceli.

V roce 1338 se Karel vrátil na Moravu a úspěšně zasáhl proti několika mocným šlechtickým rodům, dobyl a pobořil hrady těch nejodbojnějších. Když vypuklo povstání v jižních Čechách (šlo hlavně o sektu valdenských a potomky katarů - adamity), uspořádal proti nim pod patronací církve křížovou výpravu a utopil je v krvi, respektive v plamenech. Bylo to poprvé, co v Čechách řádila inkvizice a plály hranice. To vzbudilo respekt. A další z konfliktů s otcem, který Karlovi vyčetl, že církvi nemá sloužit, že církev má používat. Což Jan na rozdíl od Karla uměl a dělal. Ale poté odjel léčit si oči u nejlepších lékařů na kontinentě na lékařské fakultě v Mompellier.

Roku 1341 přijal lenní přísahy slezských knížat a v létě ho zemský sněm na návrh Karlova otce Jana přijal za mladšího krále. Jeho otec Jan tím rozuměl, že Karel definitivně převezme královský úřad. Sám odjel do Avignonu a kul pikle. Součástí bylo, že na papežský stolec protlačil svého přítele a Karlova někdejšího učitele Klementa VI. Výsledkem Janovy diplomatické aktivity byla papežská klatba nad Ludvíkem Bavorem a když Karla povolali do Avignonu také, vlastně ho jen postavili před hotovou věc - byl vybrán za budoucího císaře. Tenhle moment patří k těm, kdy na oba nahlížíme nejvíc nefér pohledem: Nebýt Jana a jeho povahy, Karel by se nikdy císařem nestal. Nestal se jím pro své nadání, ani proto, že byl český král. Císařem se stal coby syn geniálního diplomata, který byl v nejvyšším patře evropské politiky jako štika mezi rybami.

Současně bylo v Praze zřízeno arcibiskupství (prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic), zřízena biskupství v Olomouci a Litomyšli a hned po návratu do Prahy byl položen základní kámen budoucí katedrály sv. Víta v Praze. Stavbou byl pověřen - samozřejmě Francouz - Matyáš z Arrasu.

Za římskoněmeckého krále byl Karel zvolen 11. 7. 1346, v podstatě rovnou odtud vyrazil s otcem a asi 500 rytíři do boje proti ke Crécy.

Po otcově smrti v bitvě a řadě let spoluvlády se stal i českým králem. Téměř z bitevního pole odjel do Bonnu, kde byl 26. 11. korunován římskoněmeckým králem a pak se konečně (v přestrojení, aby unikl vojákům sesazeného císaře Ludvíka Bavora) vrátil do Čech.

Za českého krále byl korunován 2. 9. 1347. To byl tedy už rok zvoleným římskoněmeckým králem. Nikoli ovšem korunovaným císařem. Naopak, odvolaný císař Ludvík Bavor, byť v papežské klatbě, chystal se k válce a obhájení svých titulů. Nakonec k ní nedošlo, protože Ludvíka skolil infarkt na lovu pár týdnů před chystající se bitvou. Karel tedy se sebraným vojskem triumfálně protáhl Říší a demonstroval, kdo je tu novým pánem.

Na jaro 1348 svolal do Prahy generální říšský sněm, kde nechal kurfiřty schválit několik listin, vesměs posilující pravomoci císaře a postavení českého krále mezi ostatními kurfiřty.

V roce 1349 Karlovi zemřela jeho chlapecká láska a manželka - Blanka z Valois. Situace využil jako rozený politik - Rudolfa Falckého, svého největšího odpůrce v Říši požádal o ruku jeho dcery Anny Falcké a vbrzku se s ní oženil. To byl konec momentální opozice (že by se naši současní politici poučili a vzali příklad?)

V té době definitivně zhavarovalo manželství jeho mladšího bratra Jana Jindřicha, (Markéta Maulstach ho vyhnala, své hrady nechala obsadit rakouskými posádkami a našla si milence v řadách nepřátel), papež schválil rozvod a Jan Jindřich se oženil podruhé - s Markétou, dcerou Mikoláše II. Opavského z boční větve Přemyslovců (až vám zase budou vykládat, že posledním Přemyslovcem byl Václav III., nevěřte jim, Václav III. byl jen posledním, kdo měl papežem schválená nástupnická práva na trůn). Karel bratrovi jako léno udělil Moravu a tak se Jan Jindřich s Markétou usadili v Brně a po celou další vládu Karla se dobře a svědomitě starali o Moravu (stejně jako později jejich synové Jošt s Prokopem).

Dalším brilantním diplomatickým kotrmelcem Karla byl jeho smír s Wittelsbachy (potomky svého rivala Ludvíka Bavora). Tento rod byl stále ještě v papežské klatbě. Karel přesvědčil papeže, aby klatbu zrušil a Wittelsbachům potvrdil jejich práva. Tak je dostal na svou stranu - roku 1350 mu předali říšské korunovační klenoty a císařský poklad, včetně ostatků řady svatých, a Karel vše nechal přivézt do Prahy, jako trezor pro cennosti tohoto druhu zatím stavěl Karlštejn. (Samostatnou kapitolou je, že ho známe z podoby, kterou mu dal Josef Mocker, a která má málo společného s tou, do které ho postavil Karel IV.) 

V roce 1353 Karel získal Horní Falc a podnikl císařskou korunovaci v Cáchách klenoty Karla Velikého.

Když zemřela jeho druhá žena, oženil se potřetí - jeho třetí ženou byla 14letá Anna Svídnická, dědička Piastovců (Karlovi bylo 37). Karel tak k České koruně připojil i zbytek Slezska a začal vážně uvažovat o získání celého Polska.

V roce 1354 podnikl s třemi sty rytířů korunovační jízdu do Říma. V roce 1355 byl korunován lombardskou železnou korunou a 5. 4. 1355 proběhla slavnostní císařská korunovace v Římě.

Po návratu domů vydal Karel (ještě 1355) zásadní právnické dílo - Majestas Carolina. Mohli bychom to považovat za sbírku ústavních zákonů Českého království. Jasně stanovil pravidla, práva a povinnosti jednotlivých instancí moci. Je opět zřejmé, že se inspiroval právem francouzským, hlavně výnosy Filipa II. Augusta, ale nenechme se ovlivnit tím časovým rozdílem, Karlův Majestát byl pro České země velice moderní.

Je zřejmé, že šlo o to, omezit moc největších šlechtických rodů. A proto se setkal s velkým odporem šlechty a nakonec byl i Karel nucený jeho některé části odvolat. 

O rok později - 1356 svolal Říšský sněm do Norimberku. Tady prosadil několik podobně důležitých zákonů pro Říši. Pro nás je nejdůležitější Zlatá bulla Karla IV., tedy listina která (nejen názvem) navazovala na Zlatou bullu sicilskou Federikla II. Štauského. V krátkosti se dá říci, že Karlova listina potvrzovala a rozšiřovala práva českého krále daná bulou Federika (Fridricha) II. Zajišťovala v podstatě kompletní nezávislost Čech na Říši, právo českého sněmu volit v případě vymření dynastie nového krále bez povinnosti schválení císařem, český král měl mezi kurfiřty postavení jakéhosi "předsedy", z Prahy činila hlavní město Říše (Řekněte to učiteli zeměpisu: Hlavní město Německa? Praha). Platila až do roku 1806, kdy Říše oficiálně zanikla.

Za Karlovy vlády se začínaly stále silněji ozývat první známky blížící se krize církve. V roce 1358 se v jižních Čechách opět rozšířilo valdenství zmateně pomíchané s katarstvím (v Čechách je většinou házeli do jednoho pytle a říkali jim adamité). ... a Karel proti nim (opět) velmi razantně zakročil.

1361 se Karlovi při pobytu v Norimberku konečně narodil dědic - Václav IV. Respektive, pravda je taková, že to byl jeho několikátý syn téhož jména a všichni předchozí mu ještě jako miminka umřeli, takže Karel začal být trochu hysterický z toho, bude-li komu mít svou říši předat. A to je také vysvětlení, proč pak Václava strašně rozmazloval, nekriticky ho preferoval před jeho ostatními sourozenci a poměrně nerozumně ho určil za svého císařského nástupce, přestože jeho mladší syn Zikmund byl nesporně schopnější. Říká se, že jak byl geniálním diplomatem a politikem, tak dokonale nezvládl svou roli otce - ze svého prvorozeného vychoval zhýčkaného floutka a ve svých dvou mladších synech vychoval pocit křivdy za to, že ten nejméně schopný a nejméně pracovitý dostane nejlepší díl koláče.

Po smrti jeho třetí ženy, se Karel oženil počtvrté, ve svých 47 si vzal 16ti letou Elišku Pomořanskou, znáte ji z filmu Noc na Karlštejně. Ano, je to ta, co ohýbala podkovy... a dala Karlovy dva mladší syny. Aby předešel dalším dohadům, dal Karel svého syna Václava korunovat za českého krále... počítáte dobře, byly mu teprve dva roky.

V roce 1365 se Karel sešel k jednání s papežem a dohodli návrat sídla papeže do Říma. Došlo k němu na štěstí pro Karla až později. Tento logický krok totiž v podstatě vyvolal budoucí papežské schizma.

V roce 1370 si český král Václav (ano, opravdu mu bylo jen 9) vzal za ženu 9letou Johanu Bavorskou z rodu Wittelsbachů a r. 1376 ve Frankfurtu korunováni za římskoněmeckého krále a královnu. Wittelsbachové se tak definitivně stali z odpůrců jedněmi z nejmocnějších a nejvěrnějších spojenců Lucemburků.

Roku 1378 Karel přes nemoci a zdravotní problémy podnikl cestu do Paříže za svým švagrem. Bylo mu "jen" 62, ale trápila ho dna, a na následky zranění v turnaji chodil shrbený (turnajů se účastnil i jako stárnoucí "důstojný" císař). V Paříži jednali jako dva megalomané (jako že jimi byli) o tom, jak Evropu rozdělí mezi francouzského a českého krále a vzájemně si schválili "zájmová území" kam jejich státy budou expandovat. Zájmová území českého krále máte vybarvená na mapě vpravo.

Ovšem, vše je jinak, říká klasik. Když Karel zemřel, jeho říši si rozdělili (v souladu s Karlovou závětí) jeho dědici.

Pojďme teď ponechat stranou politiku a podívat se na Karlovo zakladatelské a budovatelské dílo.

Den po své korunovaci v roce 1347 na místě vytyčeném pro budoucí přístavbu Prahy, položil základní kámen chrámu Panny Marie Sněžné. Výškou lodi i plánovanými rozměry mělo jít o největší kostel v zemi, soutěžící s největšími gotickými chrámy Evropy. (Jeho nedostavěné torzo stojí na Jungmannově náměstí.) 21. 11. založil klášter na Slovanech (Emauzy), kde nechal obnovit staroslověnskou liturgii (byl vysvěcen až roku 1372).

1348 Karel reformoval soudní systém v zemi a zavedl zemské desky, tj. vlastně cosi jako státní archiv. V březnu pak do Prahy svolal generální sněm říškých knížat, na kterém bylo vydáno několik klíčových státotvorných listin. Definitivně ukotvil a definoval pojem Corona regni Bohemiae (Koruna země české), který zavedl už jeho otec. Mohli bychom to brát za cosi jako komplet "ústavních zákonů" Říše a českých zemí.

Mezitím (8. 3. 1348) stačil vydat zakládací listinu Nového město pražského a Starému i Novému městu potvrdit samosprávné výsady. Praha se tak rozrostla - odhaduje se, že asi na čtyřnásobek počtu obyvatel, na cca 40.000. Přiřadila se k velkým evropským městům, ale nevěřte osvícenským historikům, kteří tvrdili, že k největším v Evropě. Byla skoro stejně velká jako tehdejší Paříž... ale v severní Itálii byly desítky měst dvakrát - třikrát větších. Největší evropská města (jako Konstantinopol nebo Sevilla) měla kolem čtvrt milionu obyvatel.

7. dubna vydal zakládací listinu pražské univerzity se čtyřmi fakultami (artistickou = filosofickou, lékařskou, teologickou a právnickou). V prvopočátku se (logicky) hodně inspiroval uspořádání pařížské Sorbony. Filosofická fakulta byla chápána za něco, co bychom dnes mohli přirovnat ke gymnáziu - vyučovalo se na ní logice a filosofii, rétorice a gramatice (tzv. triviu) a matematice, aritmetice, geometrii a múzice (tzv. quadriviu). Morální autoritou v čele univerzity byl pražský arcibiskup, za chod však odpovídal volený rektor, za chod fakult děkani (tak je tomu dodnes). Postupně Karel univerzitě věnoval (na svou dobu neuvěřitelnou) sbírku asi 2.000 knih.

10. června pak pověřil Matyáše z Arrasu stavbou chrámu sv. Víta a hradu Karlštejna. A to nejmenujeme desítky hradů, listiny upravující práva cechů, stovky kostelů, několik kláštěrů... Ano, byl nesmírně pracovitý a cílevědomý.

Karlštejn byl v zásadě dostavěn už roku 1357 a v březnu byl slavnostně otevřen. Při té příležitosti Karel zahájil i stavbu nového kamenného mostu (stavbou pověřil stavitele Petra Parléře), protože ten původní (Juditin most z roku 1167) pobořila povodeň v roce 1342.

V roce 1360 byla zahájena stavba Hladové zdi obepínající pražský Petřín. Zapomeňme na historky o tom, že jejím smyslem byl zaměstnat a nasytit nebohé nádeníky. Jejím smyslem bylo vytyčit plochu pro další pražskou čtvrť - která nakonec (naštěstí) nikdy nebyla postavena. Tak jako nikdy nebyla postavena zástavba až k hradbám mezi Karlovem a Vyšehradem a snad bychom raděj ani neměli mluvit o Karlových plánech postavit ještě jedno pražské město na dnešní Letné. No... kromě jiného byl pěkný megaloman.

Když zavítáte do Avignonu, zjistíte s překvapením, že Karlovy sochy tu stojí na nejčestnějších místech a že byl i nejvýznamnějším sponzorem papežského dvora v Avignonu. Karel sem jezdil rád a často.

Karlova vláda měla líc - svou autoritou a diplomatickými schopnostmi zajistil na dlouhou dobu mír a svými budovatelskými ambicemi zvednul kulturní úroveň Českého království skoro na roveň západní Evropy (zdá-li se vám to málo, je tím řečeno, že dohnal kulturní zpoždění 50-100 let!). Právem byl bezprostředně po smrti prohlášen za Otce vlasti. Díky Karlovi je dnes Praha větší pokladnictví vrcholné gotiky než Paříž, a díky němu stojí v Praze a v Čechách díla srovnatelná s tím nejlepším a nejčistším, co v gotickém umění v Evropě existuje. Čím víc znám památky po celé Evropě, tím víc si tohle po návratu domů vždycky uvědomím.

Ale měla i rub. Karlův otec Jan utrácel obrovské peníze za své diplomatické nitky, Karel utrácel ještě mnohem víc za své budovatelské ambice a popravdě řečeno to hodně přehnal a své země ekonomicky vyčerpal. Václavovi IV. předával zemi ve stavu na hranici ekonomického kolapsu a společenského rozvratu. To byl rub. Moc se o něm nemluví, protože ono to moc neladí s aureolou Otce vlasti. Ale bylo to tak. Všechny fatální problémy, které neochotně a liknavě řešil Václav IV. ve skutečnosti měly kořeny už v době vlády Karla IV. a měl je řešit už Karel.

Druhým rubem Karlovy vlády byla jeho afinita k církvi. Rozdal jí obrovské majetky, byl prvním českým panovníkem, který u nás připustil řádění inkvizice, v Norimberku nechal bez náhrady srovnat se zemí židovské město, aby vznikl prostor pro stavbu nové katedrály. Kdyby žil dneska, aktivisté by ho okamžitě (a právem) označili za fašistu. 

Byl, stejně jako ostatní Lucemburkové na našem trůně, extrémní osobností. V dobrém i zlém smyslu současně. A se svým otcem, i synem Zikmundem nebo synovcem Joštem, měl společného víc, než se dějepisci snaží tvářit. 

Malý faktografický tahák: Manželky a děti Karla IV.

Manželka	Dítě	narození	úmrtí	manžel/ka
	Markéta		†1349
	Kateřina
	Václav		(†1351)
	Alžběta
	Anna
	Zikmund
	Jan
	Karel		(†)
	Markéta
	Jindřich		(†)