Mohli bychom otevřít debatu o církevních školách obecně, ale zjistíme, že není potřeba. Většina církevních škol nemá problém s naplněním smyslu své existence.
Z laického pohledu se zdá, že islámské školy u nás by musely splnit rámcové vzdělávací plány - a to přece stačí. Realita je úplně jiná. I při splění RVP lze provozovat školy, které ani trochu nesplňují smysl, proč soudobá společnost školy buduje. Jestli se tam bude nějakou tu hodinu učit náboženství, to není vůbec žádný problém. Že ono náboženství proroste do interpretace všech ostatní předmětů - počínaje dějepisem a zeměpisem a konče přírodovědnými obory, to problém je, ale stále ještě relativně menší než to, jak moc se taková škola velmi pravděpodobně vzdálí svému poslání.
Jedním z elementárních smyslů základní školy v naší společnosti je udržení koheze společnosti. Zní to složitě, ale princip je jasný: To, co se děti ve školách "učí" - psát, číst, počítat, vyjmenovat státy… na to dneska nepotřebují školu. Chytře vymyšlená kombinace domácího vzdělávání a e-learningu tuto výukovou a informační hodnotu školy snadno poráží. Ale (dobrá) škola je přesto nenahraditelná.
Co do hierarchie priorit smyslu existence školy je na prvním místě aby se děti poznali napříč všemi skupinami společnosti. Ať jde o skupiny sociální, etnické nebo náboženské. Protože to poznání obsahuje současně i vybudování přirozeného modu operandi, jak spolu tyto skupiny budou umět žít, a obsahují osahání si mechanismu, že práva každého jednoho končí tam, kde začínají práva druhého. Jsem-li například věřící, sahají moje práva na svobodu vyznání právě jen do bodu, kdy bych se snažil, aby podle mých pravidel žili i lidé kolem.
Tento přínos dobře fungující základní školy je nezastupitelný a nenahraditelný.
Prioritou číslo dvě je přínos školy akulturační. Škola je tu od toho, aby se děti, mezi nimiž je stále více imigrantů - a z pohledu učitele je jedno, jestli to považuje za šťastný nebo nešťastný trend, ztotožnili se společnou kulturou. Aby pochopili, jaká je jejich země, jaké jsou její tradice, co jsou oni, a jaké mají kořeny. Mnoha lidem se to zdá zbytečné, ale tahle velice obecná hodnota, přijetí těch nejzákladnějších stavebních kamenů naší civilizace, je hodnotou klíčovou.
Akulturace je proces, který na první pohled děti z dobře fungujících rodin nepotřebují tolik, ale pro budoucí společnost je zásadní vnímání, že jde o společné hodnoty. V nějakých patnácti letech se pak děti z různých kulturních a sociálních vrstev rozejdou za svými cíli, životy a řada z nich se už nikdy nepotká, ani obrazně. Ale ze školních let si ponesou vědomí, že společnost takhle pestrá je, že existují společně sdílené kulturní a civilizační hodnoty, které všechny její příslušníky spojují, a že všichni její příslušníci mají možná jiné role, jiné schopnosti a ambice, ale jsou rovnocenní a rovnoprávní.
Akulturace, zvlášť u imigrantů, znamená i osvojení společného jazyka. To všechno je rozsahem samozřejmě téma přesahující možnosti blogu, ale ve zkratce: Pro děti imigrantů je klíčové být co nejvíc pohromadě s dětmi pocházejícími z hostitelské země, protože přijetí jazyka je nejsnazší právě při každodenní praktické komunikaci.
Teprve potom nastupuje akcelerace schopností a rozvoj osobnosti, a až potom další kompetence, potažmo získávání vědomostí a dovedností. Někoho to možná vyprovokuje k ostré polemice, ale pořadí priorit nutně a logicky v současném světě musí jít takto, aniž bych tím byť na okamžik říkal, že není důležité co a jak se děti učí.
A je potřeba si uvědomovat, že společnost, jejíž vzdělávací soustava nesplní uvedené cíle, nepřežije. Zcela jednoduše a na rovinu. Bude nahrazena společností, která to udělá.
S islámskými školami jsou v Evropě mnohé zkušenosti, a víceméně všechny ukazují, že první dvě priority u nich nejsou plněny, a to ani minimální měrou.
Odstrašujícími příklady jsou arabské školy ve Francii, nebo z poslední doby ve Švédsku. Tam je selhávání smyslu školy vidět nejmarkantněji: Děti imigrantů se vyčlení do samostatné školy a ztratí kontakt s okolní společností. Nikdy se dobře nenaučí jazyk hostitelské země, nikdy nejenže nepřijmou civilizační hodnoty hostitelské země, ale ani je doopravdy nepoznají. Projdou vlastní vzdělávací soustavou, ale po jejím absolvování se ocitají v naprosto cizím světě. Jsou nezaměstnatelní, protože neznají jazyk ani kulturní zázemí, jsou vystrčení ze společnosti vrstevníků (často žádné jiné vrstevníky než příslušníky stejného národa nebo stejného vyznání osobně neznají), cítí se na periférii a jsou frustrovaní. Přestože řada z nich se už narodila v hostitelské zemi, na prahu dospělosti se do ní probouzejí jako naprostí cizinci.
Ve Francii je situace mnohde taková, že děti vycházející z takové základní školy třeba s překvapením zjišťují, že ve Francii se mluví francouzsky a že islám není tou kulturní hodnotou, která Francouze spojuje. Nemluvě o tom, že v případě islámu nejde o náboženství srovnatelné třeba s judaismem, buddhismem nebo křesťanstvím. Spíš než o náboženství, jak ho chápeme dnes my, jde o společenský systém, čítající jak víru, tak státní zřízení, legislativu, soubor společenských norem (neslučitelný s naší civilizací), který se snaží vyhradit si právo ne na svobodu vyznání svých členů, ale na řízení celé společnosti podle islámských pravidel. Tedy vychovává své věřící do konfliktu s hodnotami společnosti, která není islámská.
Třeba ve Francii jde paradoxně často třeba už o vnuky původních imigrantů, kteří sami měli snahu se integrovat. Zdánlivá afinita vede v důsledcích k sociálnímu vyloučení dětí z těchto škol - a rozpadu společnosti.
Pokud by k tomu došlo u nás, jsou muslimské děti těmi, komu by tohle vyčlenění ublížilo nejvíc a nejdříve.
